Živý rozhovor s I.M.Danilovem - 85. - 96. stránka

05:05:30- 05:42:42

VIDEOTEXT

_____________

Člověk jako Osobnost
z prvopočátku není hříšný.

____________

T: Igore Michajloviči, lidé často pokládají následující otázky, avšak v odpovědích mají zmatek. Například – „Kdo je to Já?“ anebo „Pokud moje Já není spojeno s tělem, tak jak tedy mohu slyšet?“ Anebo – „Jak tedy mohu slyšet sám sebe?“, či „Jak Já může pozorovat stav svého vědomí?“ Anebo další otázka: „Jak rozlišovat v sobě, kde jsem Já jako Osobnost, Osobnost jako Duch, a kde je mé vědomí?“. A vůbec, „Jak funguje vědomí, jaký je život Osobnosti jako Ducha?“ A mnoho dalších otázek. Jednoduše, lidé nemají v těchto otázkách jasno.

IM: Ano, lidé tomu nerozumí, a to je podmíněno intenzivním rozvojem psychologie, filozofie, různých náboženských proudů a směrů, což zesílilo pozici našeho vědomí. A Osobnost moderního člověka se nachází v méně výhodném postavení, než například člověka žijícího alespoň o 1000 let dřív. Proč? Protože je příliš silný informační potok, příliš mnoho nabídek, které odvádí různými směry. Osobnost se v tom jednoduše ztrácí a vědomí je aktivní. Systém je aktivní. Vždycky byl aktivní, ale nyní je navíc i dobře vyzbrojen. Vyzbrojen svými spisy, které vytvořil. Vyzbrojen moderními technologiemi, nejenom knihami, jako dřív, ale i internetem, televizí a vším ostatním. A Osobnost se tak nachází v méně výhodném postavení než vědomí. Vlastně proto lidé nazývají toto období obdobím Křižovatky, anebo obdobím lidské volby, kterou cestou se vydat.

Ž: Ano, Lidské volby mezi předem mrtvým a věčně Živým.

IM: Přesně tak. No, a abychom to ještě lépe pochopili, musíme nakouknout za kvantovou hranici, kde se uspořádává pro vědomí zdánlivý chaos, a podívat se na běžné materiální objekty, které se nacházejí do šesté dimenze. A zároveň nakouknout za hranice šesté dimenze, kde se nachází to, čemu lidé říkají duše. Možná je opravdu třeba o tomto trochu pohovořit.

 No, pojďme se podívat za kvantovou hranici a rozebrat to z pozice obyčejného člověka, pro snadné pochopení toho, co je to vědomí, jak funguje, a co je to Osobnost. Začneme tím nejjednodušším.

No, logici se mohou dohadovat, když chtějí, já to však řeknu tak, jak to je, bez zbytečných komplikací. A ti, kteří s tím nebudou souhlasit a budou chtít najít důkazy, mohou vyhledat odpovědi v jiných zdrojích, vždyť kdo chce, ten vždy najde.

Začneme jednoduchým. Co je to vědomí člověka? Z čeho se skládá a proč, což je nejdůležitější, velmi mnoho uzavřených náboženských (zdůrazňuji!) organizací sní o „devátém dni“? Co to vůbec znamená „devátý den“ a odkud se vzal tento výraz? A vždyť tento příběh má stovky a stovky let. A dodnes existuje klan žreců, který dělá velmi mnoho pro to, aby se tento „devátý den“ uskutečnil. Je to zajímavé. Týká se to celosvětových spiknutí, (je to pro ty, kteří se zajímají o téma spiknutí). Je to samozřejmě směšné, ale je to pravda. Takže, pro pochopení, začneme z toho, jak se člověk rozvíjí a jak to všechno probíhá.

T: Ano, byla by to velká pomoc pro lidi - pochopit čím je ve skutečnosti vědomí, a kdo jsi ty, jako Osobnost.

IM: Ano, jistě. Existují dva typy vědomí. První vědomí, nazveme ho prvotním vědomím, je hlavní a rodí se spolu s fyzickým tělem. Je to vědomí primáta, živočicha. Ovšem další „nadstavba“ vědomí, která vzniká jako protiváha projevu Osobnosti v lidském těle, to už je druhotné vědomí.

Druhotné vědomí je moderní vědomí, či nové vědomí. No, ještě jej nazývají lidským vědomím. Zde je důležité pochopit, že druhotné vědomí, to je to, díky čemu jsme předběhli opice ve svém intelektuálním rozvoji.

T: To je přece velmi důležitý moment. To je právě odpověď, kterou hledají neurofyziologové už mnoho let. Avšak jsou tam, kde byli… Alespoň dodnes, do tohoto historického okamžiku.

IM: Ano, je to tak. Tedy, toto nové vědomí je velmi agresivní a aktivní. I když, stejně jako ta část vědomí, tak i tato, není nic jiného, než část celého systému, a je jasné, že obě mají strukturu pole. V žádném případě to nejsou neurony mozku a podobně. Neurony mozku (už jsme o tom kdysi v jednom z pořadů mluvili) – je to, řekněme, pouhá fyzika. Neurony – to jsou struktury, které přetvářejí informaci přicházející z vědomí, majícího strukturu pole, na fyzické, pak chemické reakce, a potom zpátky na fyzické atd.  V žádném případě to není to místo, kde vzniká myšlenka, a kde působí. Dnes, díky Bohu, naši vědci už dobře vědí, že pozorují jenom reakci. I když se snaží zachytit myšlenku, uchopit něco, vidí a pozorují však pouhou reakci.

T: To znamená, vidí následek, a ne příčinu.

IM: Ano. Takže, trochu se vrátím. Při vzniku samotného člověka, když se ještě nachází v děloze matky, spolu s rozvojem jeho mozku, se rozvijí tzv. prvotní vědomí. Proč právě prvotní? Protože se rozvijí ještě uvnitř dělohy. Po narození člověka je prvotní vědomí bezprostředně spojeno s celým organizmem lidského těla. Právě ono řídí celou chemii a vše ostatní. Ale má, řekl bych, slabý intelekt, tj. vědomí je omezené. Je zároveň spojené i s druhotným vědomím.

A zde je zajímavý moment: lidská Duše vchází do člověka právě osmý den. Do osmého dne se člověk ničím neliší od živočicha. Prvotní vědomí má i šimpanz, přičemž docela rozvinuté. Vždyť je velmi podobná analogie: děti, řekněme, opice a člověk přibližně do věku 3 let, do pěti, se rozvijí prakticky stejně. Ale potom se člověk začne vyvíjet rychleji. Proč se to děje? Protože právě osmý den po narození se člověk, řekněme, jako nádoba, naplní lidskou Duší, a Duše vytváří Osobnost. Osobnost je právě to, kým je ve skutečnosti člověk. To je ten, kým ty jsi.

T: Duše a Osobnost – to je právě duchovní složka. A proč se člověk stal člověkem? A proč byl stvořen podle Božího obrazu a k Boží podobě? Protože v něm je část Duchovního Světa.

IM: Znovu, zajímavý okamžik, nechtěl bych ho nechat bez povšimnutí. Mnozí lidé si asociují Duši s něčím, co je moudré a vševědoucí. Ale Duše, to jsou dveře, řekněme, do Akademie Věd. V Akademii Věd jsou rozumní lidé, kteří znají všechno. Řekněte mi však, dveře samotné mohou něco vědět? Skrze ně rozumní vchází. Ale samy o sobě jsou pouhé dveře. Takže Duše – to je portál, otevřené dveře do světa Boha. Osobnost je právě tím studentem, nebo mladším vědeckým pracovníkem, který přišel pracovat do této Akademie a může toto všechno poznávat. A Duše není nic jiného, než brána ke Znalostem. Samozřejmě, jsou to pouhá slova, je to vše alegorie. Ovšem je to pokus na současné úrovni, vysvětlit, co to je. 

T: Igore Michajloviči, a praktika „Kdo jsem“, o níž je zmínka v knize „AllatRa“, a také Vy jste o ní vyprávěl v jednom z předchozích pořadů. Vždyť ona právě naznačuje, že je třeba jít hlouběji až do pochopení, že „Já“ to jsi právě ty, jako Osobnost.

IM: Ano, pochopení, že „Já“ - to je Osobnost. A Osobnost je právě tím, co je přímo spojeno s prvotním vědomím. Praktika „Kdo jsem“ rovněž naznačuje, že člověk musí najít toho, kdo je tím „Já“, to znamená Osobnost.

T: To znamená, „Já“ jako Osobnost, která je spojena jak s Duší, tak i s prvotním vědomím (s vědomím primáta, o kterém jste hovořil výše, že rozvoj opičky a rozvoj dítěte je identický do určitého věku).

IM: Přesně tak, čili s vědomím primáta. Ve svém rozvoji zůstává na úrovni dítěte, tedy na úrovni 5-6 letého dítěte maximálně, ale často ještě mladší.

T: A toto prvotní vědomí, vědomí primáta, spojuje Osobnost s  trojrozměrným světem?

IM: Ano, samotné prvotní vědomí je přímo spojeno s trojrozměrným světem. Je spojeno se zrakem, sluchem a se všemi našimi hmatovými vjemy. Je spojeno se vším, pomocí čeho vnímáme trojrozměrný svět. Prvotní vědomí – je právě to, co poskytuje naší Osobnosti informaci o trojrozměrném světě.

T: Je to velmi důležitý moment pro pochopení, protože systém nám od dětství vypráví, že právě ta informace, kterou dostáváme přes smyslové orgány, formuje to, jak člověk vnímá svět a sám sebe. Ale ve skutečnosti Osobnost má úplně jiné vnímání, odlišné od vnímání hmoty, jako takové. Odlišné od vnímání těla v trojrozměrnosti, kontrolovaného prvotním vědomím pomocí mozku. Je to globální podvod systému, záměna v pochopení kdo doopravdy jsi. Čili jak nás z dětství učili: že právě ty vnímáš tento svět pomocí pěti smyslových orgánů: zraku, sluchu, chuti, čichu a hmatu. Že právě ty cítíš bolest, rozdíl teploty, tlak, pocit rovnováhy, polohu v trojrozměrném prostoru, zrychlení v něm, svou hmotnost, různé kinestetické smysly. Hovoříc vědeckým jazykem, toto vše je o nocicepci, termocepci, ekvibriocepci (smysl pro rovnováhu) a propriocepci těla.

V podstatě se to týká vjemů těla, odrážejících se v prvotním vědomí. Ale systém dělá rovnítko mezi tebou a tělem. I když veškeré tělesné vnímání trojrozměrnosti – to je pouhý produkt prvotního vědomí, nic víc. Veškerá informace o trojrozměrnosti, všechny události, situace, prožívání, toto vše je odvozené od vědomí. To nejsi ty.

A v čem je záměna? Že ne vědomí vnímá, ale jakoby ty to vnímáš. Systém znovu vyměnil klíče k pochopení. Je to jako v pověstech zoroastrizmu, o nichž jsme se již zmiňovali - kdy na začátku člověk věděl, že „Óhrmazd stvořil vodu, zemi, rostliny, zvířata…“ atd. Ale pak mu jeho vědomí řeklo, že to „Ahriman stvořil vodu, rostliny, zvířata…“ atd. Čili lež a záměna -to jsou principy působení systému, jehož částmi jsou prvotní a druhotné vědomí.  A toto se týká všeho: i života člověka, i smyslu jeho existence, i otázky - kdo je člověk doopravdy.

Ž: Ano, Osobnost a vědomí… Člověk je duální. A vědomí, jako část umělé inteligence, jako část systému, dělá všechno proto, aby se rozvíjela pouze jedna část, aby převládalo vědomí. Dokonce i v náboženstvích… Co pozorujeme? Že modlitby, mantry, které se vyslovují nahlas, anebo se mnohokrát opakují potichu, co rozvíjí? Prvotní anebo druhotné vědomí. A co Duch?

IM: Ano…

T: Takže lidé, aniž by tomu rozuměli, dělají všechno možné, aby dominovalo vědomí, tedy lidská podstata. Ale andělská podstata, to, čím ve skutečnosti jsou, je jednoduše zotročena. Lidé vnímají sebe, jako vědomí (se spoustou myšlenek v hlavě, s emocionálními vzestupy), ale duchovní je opomíjeno. Duch se bohužel nerozvíjí. A proto člověk žije jako rozumné zvíře. A odsud i chamtivost, nenávist, závist,… a smrt.

Ž: Ano, a všechno skutečné, čisté, božské se vůbec nerozvíjí. I když ono by se v první řadě mělo rozvíjet. Jednoduše odmítat to, co z tebe dělá mrtvého a převádět sílu své pozornosti a žít uvnitř tím, co z tebe dělá živého. Dokud jsem toto nepochopila v praxi, žít bylo těžké - žít vědomím. Protože vědomí – to je spousta pochybností, všemožných jeho obměn, algoritmů.

 Ale život rozvíjející se Osobnosti – to je úplně něco jiného. Osobnost vnímá jakoukoliv situaci celostně, objemně. Osobnost nepochybuje, ona ví. A je ohromný rozdíl mezi takovým vnímáním. Osobnost vnímá celostně a objemně vztah mezi příčinou a následkem, dokonce i to, co jí předkládá vědomí. Je to úplně jiný život. Velmi se liší od biologického života. Vědomí, ono samo vytváří příčinu a sklízí následek. To jemu je vlastní rozdrobenost, rozdělení, spousta chaosu. Ale je to jen potok zpracované informace, která se předává Osobnosti už předem připravená. Proto, abychom pochopili sebe jako Ducha, je nejlepší rozvíjet ho v sobě, a ne čekat, že se to stane samo. Nic se nestane, pokud ty sám nevyvineš úsilí.

T: Přesně tak. Chtěla jsem ještě říct, že vědomí mate člověka (různými vztahy, připoutává jeho pozornost ke každodenní rutině), jednoduše mu nedává možnost vzpamatovat se. A co skrývá před Osobností? To, že člověk je ve skutečnosti Duch. Skrývá to, že pro vědomí je Osobnost pouhý zdroj výživy a že tento neustálý shon je jednoduše zbytečný, jestliže tě nakonec čeká smrt.

5.21.11

IM: Naprosto správně. Takže, v této praktice „Kdo jsem?“ vědomě rozvíjíme toho, kdo je tím, komu prvotní vědomí všechno vypráví (co vidíme, slyšíme, hmatáme, veškeré naše vnímání trojrozměrnosti). A druhotné vědomí je právě to, které se dále rozvíjí. Jestliže prvotní vědomí vázne v rozvoji, tedy zastavuje svůj rozvoj na úrovni zhruba 5-6 let (častěji dokonce i méně), takže vědomí zůstává jako u primátů, druhotné vědomí se však rozvíjí dál. S pomocí druhotného vědomí my analyzujeme, přemýšlíme…

T: Ano, analyzujeme druhotným vědomím. Paradox! A myslíme si, že toto jsme my.

IM: No, toto se nám jen zdá, že analyzujeme, přemýšlíme. Znovu, vraťme se.  My jsme Osobnost. Osobnost nemá vztah k trojrozměrnému světu. Řekněme, nachází se o hodně výš podle své dimenzionální hierarchie. Osobnost je přímo spojená s prvotním vědomím, není však spojená s druhotným vědomím. Druhotné vědomí je právě to, o čem si ze zvyku myslíme, že jsme my… Přichází myšlenky, obrazy, probíhají naše výpočetní procesy, logika a mnoho dalšího. Všechny tyto obrázky, veškerá tato informace, která k nám přichází - to vše jde přes druhotné vědomí k prvotnímu vědomí, a pak to prvotní vědomí předkládá Osobnosti. Toto je pro pochopení, co za čím jde a proč.

T: Ano, a hlavní záměna je v identifikaci samého sebe – „vždyť to my myslíme…“

IM: Zde je paradox právě v tom, že my toto všechno vnímáme, že „to my myslíme“ a podobně. Avšak my jsme Osobnost. Osobnost nemyslí, nemá schopnost myšlenkového procesu v přímém chápání, tedy jak my to vnímáme. To prvotní vědomí je schopno přemýšlet, uvažovat. Ale znovu, bez druhotného vědomí se všechny myšlenky prakticky točí kolem primitivního stavu, anebo vědomí primáta: myšlenek bude velmi málo, a jenom o tom, co je nutné (většinou s dominancí našich přání).

T: A mnoho emocí primáta.

IM: Ano. A opět je to podmíněno emocionální sférou. Nenávist, nepřátelství, závist - toto vše je v prvotním vědomí. Rovněž i tužby: přání, podněty a vše ostatní. Bezpočet různých přání a zajímavostí vnucuje prvotnímu vědomí právě druhotné vědomí. To je to, co vnímáme jako sami sebe.

Nejčastěji člověk sebe asociuje právě s druhotným vědomím, dokonce i opomíjí prvotní. Na prvních etapách, když nastoupí na duchovní cestu a skutečně začíná poznávat, pozorovat, tak pozoruje pomocí prvotního vědomí činnost druhotného vědomí. A až pak může najít toho, kdo pozoruje prvotní vědomí, a začít se rozvíjet jako Osobnost. Čím víc se rozvijí jako Osobnost, tím víc si zvyká na jiný způsob – nikoliv myšlení, ale vnímání. Je to pocitové vnímání. Je to, řekněme, podobné celostnímu chápání procesu bez uvažování (rozmýšlení) a vnucování různých nepotřebných myšlenek: „možná“, asi“ nebo „tam někde…“ No, existuje, řekněme, jiné… toto je těžké vysvětlit, paradox. Opravdu je těžké vysvětlit, jak Osobnost vnímá svět. Ona vůbec tento svět nevnímá. Nezajímá ji.

T: U lidí, Igore Michajloviči, může vzniknout další otázka od vědomí: „Jak je možné „ne-myslet“? Jak tedy přemýšlíme o duchovnu? Vždyť díky tomu, že uvažujeme v myšlenkách, nebo mluvíme s někým, přicházíme k duchovnu“.

IM: Člověk nikdy nepřijde k duchovnu tím, že o duchovnu přemýšlí. Když člověk přemýšlí o duchovnu, tak jenom přemýšlí o něm. Je jako „Čekatel“ (ruský „Ždun“), sedí a přemýšlí. Sedí a čeká, kdy přijde. Ovšem Osobnost má schopnost pohybu. To znamená, že díky vnitřnímu impulzu, vnitřní aspiraci Osobnosti, je člověk schopen přijít k Duchovnímu Světu. Právě díky této skutečné touze, této snaze Osobnosti. Pro ni neexistuje prostor, neexistuje čas. Je to jiné.

T: Zde bychom měli ještě upřesnit, protože další otázka bude: „Co znamená pohybovat se v duchovním?“ Protože pro obyvatele trojrozměrnosti pojem „pohybovat se“ znamená – „musím se přemisťovat v prostoru“.

IM: Naprosto správně. Tady znovu narazíme na paradox. V chápání vědomí “pohyb k duchovnu“ znamená překonávat vzdálenost či nějaký prostor, anebo čas, tedy něco se musí překonávat. Ale co překonává Osobnost na cestě k Duchovnímu světu? Překážky od vědomí. Jenom ty. Takže, jakmile se zbaví závislosti na vědomí, osvobodí se z jeho moci a vymaní se z jeho otroctví, Osobnost získává svobodu a tehdy může usilovat o splynutí s Jediným světlem. Tady samozřejmě můžeme použít hodně přívlastků, či asociativních příkladů, avšak všechny budou souviset s trojrozměrným světem obvyklým pro vědomí a žádný z nich nebude správný. Protože je to úplně něco jiného (není to dokonce ani jiná fyzika, to je to, co je daleko nad fyzikou). To znamená, splynout v jedno s Duchovním Světem, stát se jeho částí. Co je důležité: dokonce poté, co se Osobnost stane částí Duchovního Světa, její individualita zůstává, a Osobnost se stává skutečně svobodnou. Pro vědomí je to také těžké pochopit: „Co je to svoboda“, „co je to stát se bezmezným a přitom si udržet svou individualitu?“ No opět, my mluvíme jazykem asociací, ukazujeme na příkladech to, co je vskutku obtížné předat. Ale řeknu to jednoduše – je lepší to udělat, než o tom jen poslouchat. Je lepší přijít a uvidět. Prostě začít Žít. Pak se všechno srovná na svá místa, stává se srozumitelným, a je to snadné, překrásné a pozoruhodné.

T: Toto je také zajímavé  - vždyť slovo má sílu. Vědomí ví o tomto tajemství a jednoduše manipuluje významem slov. Dokonce i vědě je dávno známá skutečnost, že náš mozek, přesněji řečeno naše vědomí, si plete proces předávání informace o realitě pomocí řeči s realitou samotnou. V podstatě je to jeden z algoritmů nepostřehnutelné záměny a zkreslení od vědomí. No, tak funguje vědomí.

A v průběhu rozvoje lidské řeči, anebo, jak nyní chápeme, v průběhu rozvoje funkcí druhotného vědomí, vědomí začíná kódovat zkušenosti do slov. Proto si většinou ani nevšimneme, kdy se slova stávají pro nás víc reálná, než samotná realita. Avšak slova jsou pouhé asociace a symboly, je to pokus předat pocitovou zkušenost v trojrozměrnosti.

Igor Michajlovič zcela správně říká, že je třeba žít duchovní realitou, ve svém nitru… Na východě je jedno skvělé podobenství o tom, jak se učedník zeptal svého učitele, k čemu jsou určená slova. Učitel mu odpověděl, že „Slovo je prst ukazující na Měsíc. Ale když jsi spatřil Měsíc, je třeba zapomenout na prst“.

Ž: Ano, když vším tímto procházíš v praxi, pak vidíš rozdíl, kterého sis dříve ani nevšímal, rozdíl v záměnách klíčových pojmů. Například, když na praktice hlubokými pocity cítíš realitu Duchovního světa, chápeš, že ve skutečnosti vnímáš toto nekonečné štěstí, cítíš ho. Chápeš, že tam nejsou přání, protože tam je všechno… Tam je radost nekonečné Lásky a mnoho možností… Ale je to celostní, objemné chápání, které se kardinálně liší od chápání vědomím. Hrubě řečeno, co chápe vědomí pod pojmem „mít všechno, mít hodně možností?“ Pro něj je to mít střechu nad hlavou, dům, byt, rodinné pohodlí, auto, a možná i nějakou tu korunku na jídlo a oblečení. Nekonečná přání mít všechno, tedy všechno materiální, všechno, co je v trojrozměrnosti, co je mrtvý prach.

Nyní ale chápeš, že potřeba „mít všechno“, „mít mnoho možností a žít v radosti nekonečné Lásky“ ve skutečnosti vychází z Osobnosti, z její touhy začít Žít. Z její touhy začít skutečně Žít. Avšak vědomí vždy zkresluje toto chápání a odvádí tvou pozornost jednoduše na mrtvé.

Dřív jsi třeba slyšel, že Duchovní svět je jakési světlo. A představoval sis to ve svém vědomí, jak jsi jen mohl, na základě všech filmů, cizích obrazů, vyprávění, vše co slyšely tvé pozemské uši a viděly tvé pozemské oči. Vždyť co je to světlo v představách tvého vědomí? Je to jasné sluneční světlo, které proniká skrze temnotu mraků, anebo prostě sluneční světlo, které vystřídá noční tmu. Avšak nyní chápeš, cítíš, víš, že tam, v Duchovním světě, je to úplně jiné: tam je světlo, ve kterém se stíny nevytváří, tam je světlo, tam není temnota. To není to, co si představuje tvé vědomí jako světlo, které oslepuje, bije do očí. Ne, je to něco úplně jiného…

Anebo jako dřív – přečetl jsi v knize a pak jsi vyprávěl ostatním, že „Duchovní svět je nekonečná radost, naplněná životem, a že je to klid“. Sám jsi však nechápal, jak se může snoubit šťastná radost s klidem zároveň. Protože v chápání tvého vědomí je radost emoce a klid je odpočinek, snění, anebo spánek, anebo jednoduše když tělo sedí na židli a nic nedělá. Čili jsou to jako dva odlišné stavy vědomí. Ale jenom v praxi jsi pochopil, co bylo myšleno pod těmito pojmy. Protože tam, v Duchovním světě, radost je skutečně živá, tam je živá čilost, tam je naplněný, neustále nový a neopakovatelný život v nekonečnosti. A zároveň stabilita a klid. Je to úplně něco jiného než to, co si představuje tvé vědomí v trojrozměrnosti.

VIDEOTEXT

_____________

Osobnost nepochybuje, ale ví.

_____________

T: Igore Michajloviči, jedno z důležitých témat rozhovoru je pochopení, kdo jsi ty, jako Osobnost. Protože dnes mnozí ani netuší, že když přemýšlí nebo mluví „o sobě“, ve většině případů člověk ve skutečnosti jednoduše ozvučuje problémy a lež svého druhotného vědomí. No, také dojmy z filmu, který mu promítá prvotní vědomí.

Mohl byste více podrobně upřesnit, co jsou a jak na sebe vzájemně působí prvotní a druhotné vědomí člověka, a zvláště, co je to druhotné vědomí?

IM: Druhotné vědomí je jako antipod Osobnosti, není to nic jiného než tentýž odraz, už jsme o tom mluvili. Když se osmého dne vtěluje Duše, člověk se stává člověkem, v něm se objevuje Osobnost. A jako antipod Osobnosti se objevuje druhotné vědomí. Je to opravdu velmi silný umělý intelekt. Proč umělý? Už jsme o tom hovořili, protože celý systém je uměle vytvořen. A jak prvotní, tak i druhotné vědomí, nejsou nic jiného než části systému. Druhotné vědomí je těsně spojeno (prakticky přímo) s tím, čemu lidé říkají „Absolutno“, nebo „Vyšší rozum“, anebo jak my kvůli pohodlí říkáme „systém“ (můžeme to nazývat různě, v náboženství mu říkají „ďábel“). Samotné vědomí, jeho šablony, dřív nazývali i „džiny“, i „běsy“ a podobně. Existoval třeba takový výraz: „vtělil se běs“. Proč by se měl vtělovat, vždyť tam už dávno „žije“.

Kritice (a tomu ostatnímu) podrobuje právě druhotné vědomí. To je to, čemu říkáme intelekt, a co aktivně rozvíjíme v mateřské školce, ve škole, na univerzitě. Toto je i rozvoj druhotného vědomí. A čím aktivněji se rozvíjí, tím více nástrojů má. Neznamená to však, že ho není třeba rozvíjet. Naopak, mělo by se rozvíjet co nejvíce. Ale je třeba rozumět tomu, co to je.

Prvotní vědomí je spojené jak s tělem, tak i s Osobností. Avšak druhotné vědomí je spojeno pouze s prvotním vědomím. A tady vzniká zajímavý moment, že každé z těchto vědomí se považuje za „Já“. Mezi těmito vědomími, ač to zní paradoxně, dochází k boji. A zároveň obě vědomí jsou v opozici (každé zvlášť a zároveň obojí dohromady) vůči Osobnosti. Bojují o sílu pozornosti, o tu vitální „šťávu“ (řečeno jazykem hmoty), kterou má Osobnost, o její energii. Je to jako v přirovnání - aby žárovka svítila, musíme dodat proud, vypneme elektřinu – žárovka zhasne. Dokud naše Osobnost dává pozornost tomu, co nám vědomí nabídlo, vědomí je aktivní.

Když jsme zaujatí nějakou prací, přemýšlíme, jsme na něco soustředění, anebo prostě vedeme aktivní rozhovor, či hrajeme šachy, uvažujeme, pracuje právě naše druhotné vědomí.  To je tam, kde je třeba zpracovávat mnoho informací a podobně. A my si vždy myslíme, že to jsme my.

Ale pokud popřemýšlíme a začneme pozorovat, jak přicházejí myšlenky… A myšlenky právě přicházejí většinou do druhotného vědomí - všechny tyto míhající se obrázky, toto všechno se tam promítá. Ale zároveň se dělá projekce na prvotní vědomí, tedy uvnitř nás, řekněme, v naší konstrukci, je pozoruje prvotní vědomí. Naše Osobnost je přímo nepozoruje. Naše Osobnost je pozoruje přes prvotní vědomí. A právě Osobnost dává tu sílu, tu pozornost (nazveme tuto sílu pozorností), směruje tuto pozornost na to, aby se zachytila za tuto myšlenku či nikoliv, aktivovala ji či nikoliv.

Ale paradox je ještě v tom, že prvotní vědomí se také považuje za „Já“. To je to malé dítě, které je v každém člověku. Dokonce i ve starém akademiku se skrývá malé dítě. Psychologové, neurofyziologové to moc dobře vědí. O politolozích ani nemluvím. Podívejte, všechny systémy jsou vypracovány pro dítě, pro malé dítě ve věku šesti let. Pak to funguje. Proč?  Protože toto všechno je nasměrováno na prvotní vědomí.

T: Ano, na vědomí, které se zastavilo na dětské úrovni. A právě teď, Igore Michajloviči, jste odpověděl na ještě jednu, do tohoto okamžiku nezodpovězenou otázku psychologů. Vždyť se dívají na dualitu člověka ze svého materiálního úhlu pohledu. A co pozorují, nad čím si lámou hlavu? Že člověk má několik „Já“, že dokonce nejstarší, nejchytřejší člověk má v sobě malé děcko.

Ž: Vzpomněla jsem si, jak jste nám, Igore Michajloviči, vyprávěl o tom, že dříve se lidé, kteří se duchovně rozvíjeli, stávali ve stáří moudřejší, klidnější, vyrovnanější, protože měli za sebou velké zkušenosti z duchovní praxe, zkušenosti zkrocení svého vědomí. To znamená, že už pevně drželi své vědomí na uzdě. Dívali se na svět jako zralá Osobnost (je to míněno v duchovním smyslu, samozřejmě). Uvnitř nich byl mír a klid, naplnění života Duchovním Světem. Žili naplněností a rozmanitostí duchovního života. A také ve světském životě, v trojrozměrnosti, se jejich vnitřní stav odrážel ve vnější činnosti. Na ně se obracely nové generace pro jejich hlubokou moudrost. Tito moudří lidé se starali o to, aby ve společnosti vládl stejný mír a klid, jaký měli v sobě, aby lidé netrpěli žádnou materiální nouzí. Čili zároveň s ostatními vytvářeli podmínky pro prevenci, pro ochranu společnosti proti aktivnímu vlivu samotného systému. Starali se, aby ani vlásek nespadl z dětské hlavy, aby ani jedno dětské bříško nehladovělo. To je samozřejmě nesrovnatelné s tím, co se dnes děje ve společnosti, v níž jsou klíče od duchovních znalostí ztracené. Všechno je přesně naopak.

T: Ano, bohužel. A na čem jsou postaveny různé techniky manipulace vědomím člověka? Dnes, bohužel, je to velmi populární téma, které vstoupilo i do každodenního života obyčejného člověka: jak ovlivnit, jak tajně řídit, manipulovat vědomím jiných lidí, jak ovládat dav. A na čem je toto všechno postaveno? Právě na ovlivňování tohoto dítěte, které je v každém člověku, tedy na nerozvinutém prvotním vědomí.  Pokud se podíváme globálně – co se děje v samotném člověku, v jeho okolí, v mikrokolektivu? To stejné, co v makro. Čili na této manipulaci a na takovémto ovlivňování stojí všechna náboženství, politické organizace a kněžské organizace… Všechno se objasňuje jako dítěti, tedy dítěti ve věku 5-6 let.

IM: Samozřejmě.

T: A nikdo neví, proč je to právě tak a ne jinak.

IM: Proč? Protože prvotní vědomí ve skutečnosti má moc nad druhotným či novým vědomím. Ono má nad ním moc.

T: A když se Osobnost duchovně rozvíjí? Jak se má z toho všeho osvobodit?

IM: Jak funguje Osobnost? Osobnost díky určitým zákonům je v přímém kontaktu s prvotním vědomím. Ovšem druhotné vědomí (lidské) diktuje primátu, čili prvotnímu vědomí, poroučí mu, ukazuje obrázky. Prvotní vědomí potom toto všechno předkládá Osobnosti…

 Avšak když člověk dosáhne určitého stupně svobody při práci na sobě, začíná sám poroučet a říkat co má vědomí primáta dělat. A takovým způsobem plně kontroluje své vědomí.  Takže můžeme zvítězit nad ďáblem? Nejenže můžeme, ale i musíme. A v první řadě je třeba zvítězit nad ním v sobě. U všech není možné zvítězit. U všech – to je věc každého. A opět jsme se vrátili k tomu, u čeho jsme začali. Tím, že jsi zvítězil v sobě, jsi změnil svůj svět. Toto je velmi důležité. Když je takových lidí hodně, společnost se změní. Tehdy se ztrácí celková moc, mám na mysli moc Satana, no, a společnost se osvobozuje.  To je sen každé normální společnosti. Tak by to mělo být.

_____________

                                                VIDEOTEXT                                                  

Můžeme zvítězit nad ďáblem?

Nejenže můžeme, ale musíme.

A v první řadě je třeba zvítězit nad ním v sobě.

U všech není možné zvítězit.

U všech – to je věc každého.

Pokračování příště…

Stáhnout