Živý rozhovor s I.M.Danilovem - 131.-142. stránka

Ke stažení:
 Text pořadu VĚDOMÍ A OSOBNOST v redakci Anastasie Novych

VIDEOTEXT

                                                                Začneš Žít – budeš Žít.

                                                              Nezačneš Žít – Žít nebudeš.

                                                                    _____________

                                                                 07:56:40 - 08:34:48

IM: Svět je různorodý, ale systém má jen málo šablon. A opravdu „systém útočí“, co to tedy znamená? Přicházejí myšlenky, přicházejí různá rozptýlení (doslova jedny a ty samé), jsou přece šablonovité, je to tak? Ale praktické příklady – to je zajímavé…

T: Ano, naprosto správně. Když se lidé dělí o své zkušenosti – to je bezpochyby obohacuje jistými pochopeními na nynější etapě duchovní cesty. To dává příležitost dozvědět se více o úskocích vědomí, zdokonalit vlastní bdělost. Protože tím se učíš tady a teď v praxi poznávat svou pravou povahu, učíš se cítit jiné lidi, oddělovat zrno od plev, oddělovat pravdu, pocházející z hlubokých pocitů, od lží svého vědomí. A proto je jakákoliv zkušenost jen ku prospěchu, je praktickou příležitostí pochopit, co je tvé vědomí, kdo jsi, kde je iluze a obrazy, které tvé vědomí vymýšlí, a kde je pravda bez masek systému. A co se vůbec globálně děje ve světě, když není viděno přes prizma vědomí, ale celistvě vnímáno z pozice Ducha. 

IM: A toto chápání svobody je úplně prvním krokem. Fakticky, první uvědomění, že je člověk skutečně svobodný ve své volbě – to je první krůček k Duchovnímu Světu. To je také důležité.

T: Ovšem…

IM: A navíc, využiji příležitost, že nejsem sám, kdo se nachází u tebe ve studiu, a můžeme se zeptat i ostatních přátel na to, s čím se oni potýkají. A to je komunikace s lidmi – s čím se lidé potýkají. To je zajímavé.

T: Ano, připomeneme našim divákům, nebo spíše našim posluchačům, že u našeho stolu se stále nacházejí naši hosté – Voloďa a Andrej. Je pravda, že se stali více zainteresovanými posluchači, než účastníky rozhovoru. Ale chtěla bych, abyste se vy, Voloďo, Andreji, pokud možno, podělili základními momenty osobní zkušenosti. S čím jste se museli v praxi potýkat, co pochopit, co si uvědomit, jak při práci v kolektivu, tak především při práci na sobě? A celkově, vycházejíce z vaší osobní zkušenosti, co duchovně obohacuje člověka a co podle vašeho názoru brání člověku jít duchovní cestou?

V: No, v zásadě nic nebrání. Jediná věc … že člověk, podle mě, musí získat znalosti k tomu, aby pochopil, co je duchovní cesta, co to je tento svět a vůbec, co zde děláme, proč jsme se tu objevili. A pak již člověk začíná jít. Buď jde duchovní cestou, nebo dělá, že jde duchovní cestou. Záleží na tom, co člověk pro sebe přijal, jaký si vytyčil cíl. Pokud vidí svůj cíl, znamená to, že jde. Ale cestou se může chytit na úskoky vědomí. Přesněji řečeno, bývají různé situace: někdo může v sobě spatřit nějakou tu pýchu, nebo naopak si neuvědomit tento moment, někdo… No, bývají různé situace… Jít duchovní cestou – to je cílený pohyb. Pokud člověk skutečně pochopil, přijal znalosti a nejenže pochopil, ale skutečně je prožil nebo tím začíná žít – tehdy v podstatě jde odpovědně, klidně, pevně, nenechá se rozptýlit různými nástrahami vědomí a ostatním. Tak to vidím.

T: Možná, že se Andrej podělí zkušenostmi…                                    

A: No takových zkušeností k dnešnímu dni, díky Bohu, se nashromáždilo hodně. Jednou z takových překážek je ztráta cíle. To znamená, když člověk v určité chvíli kvůli tomu, že, řekněme, nedostatečně pracuje na sobě, dovoluje svému vědomí dominovat. A vědomí v ten moment zaměňuje cíl. Tedy ve skutečnosti vědomí má mnoho přání, například vydělat peníze, udělat kariéru, nevím, založit rodinu… Někdo se chce stát slavným sportovcem, někdo – slavným vědcem…

IM: Vědomí má jedno přání – jíst a tato přání vnucuje Osobnosti.

A: To je způsob – způsob jíst. Jeden ze způsobu…

IM: … manipulace.

A:  Ano, manipulace. Ale člověk, sem přece přišel s jedním cílem – stát se Nesmrtelným.

IM: Získat Život.

A: Ano získat Život. Bývají často takové okamžiky, kdy toto chápání, ono… se jakoby zastírá, mizí. A v určitém okamžiku je člověk zmítán. Je jako loď, která ztratila navigaci. To znamená, vyplula na moře a kam plout dále – neví: kompas nefunguje (víte, co se stane, když se pod kompas podloží magnet, tak ten se točí různými směry). Zdá se, že loď je, i plachty jsou napnuté, ale s lodí to hází po moři sem a tam a dokud se znovu neobnoví pochopení toho, jaký je cíl, samozřejmě, stávají se různé věci…

IM: Co chce říct Andrej? Přeložím, aby bylo pochopení… Ve skutečnosti mnozí lidé, jakmile jednou zažijí zkušenost pocitového vnímání, jako po předchozím pořadu s tebou (pozn. redakce: jedná se o pořad „ŽIVOT“ na ALLATRA TV), oni zažili, pocítili. A objevuje se touha přijít k Bohu. Začínají chápat a cítit, že je to Pravda, že existuje Svět větší, než tento a je něco, co je za hranicí našeho chápání. A tento proces touhy je zpravidla krátký, jelikož vědomí to „zatlouká“ a člověk ztrácí cíl. Lidé třeba chodí například do svých chrámů, do svých kostelů a podobně. Chodí… a zapomínají, proč tam chodí. Chodí si tam pohovořit, chodí tam proto, aby zajímavě strávili čas, ale zapomínají, proč tam přišli. Zapomínají, že tam jdou kvůli kontaktu s Bohem.

T: To znamená, nechávají se unést na cestě těmito nabídkami…

IM: Vědomí odvádí, je to od rozumu… Tímto způsobem se ztrácí pochopení.

A: Ano… A jeden z nástrojů, pomocí kterého vědomí, řekněme, přesměrovává Osobnost, směr jejího pohybu – to je lenost. Když se člověk v určitém okamžiku přestane duchovně rozvíjet, v něčem poleví, přestane kontrolovat myšlenky, to znamená, připouští si nějaká přání, šablony, tak vědomí nabírá na síle. Dochází k vážné konfrontaci.

IM: Přetahování lana.

A: Ano. Tak, jak Igor Michajlovič vyprávěl o tom, že vědomí jí, ano, zde skutečně vyvstává otázka: kdo bude, promiňte tento výraz, jíst? To znamená, bude jíst vědomí a zcela ovládat Osobnost, nebo přece jen Osobnost, posílena silami Allatu, bude držet vědomí na pevném řetězu. A lenost je také jedním z nástrojů vědomí, když je člověk líný rozebírat a chápat, jak pracuje vědomí. Jednoduchý příklad, který se dnes často opakuje je, když lidé přicházejí a říkají: „Mám takové myšlenky, že to nestihnu, nezvládnu“. A jednoduché doporučení je – vezmi zápisník a zapisuj, co ti říká vědomí. Je to přece velmi jednoduchý nástroj, když slyšíš tyto myšlenky, píšeš: „Moje vědomí říká…“, a píšeš přesně to, co cituje. Tak vědomí říká: „Nemůžu se dostat k Bohu“… No, podle mne, je vše jasné.

IM: Ale ono přece nelže…

A: Ano…

IM: Ono se nemůže dostat k Bohu. Jenže to vnucuje i Osobnosti, která se tam může dostat.

A: Ano. A zde je nedůležitější moment, jak správně říká Igor Michajlovič, že ono, řekněme, „z nemocné hlavy překládá na zdravou“. To znamená, že v tomto okamžiku říká Osobnosti, že „já – to jsi ty a tobě se to nedaří“, tedy jakoby mně. Ale pokud víš, že to prostě běží citování myšlenek od vědomí…

T: Ano, že to říká a hlásá vědomí a jemu se to nikdy nepodaří.

A: Ano. To znamená, že můžeme hovořit o pochybnostech, můžeme hovořit o nejistotě, můžeme říkat, že není zkušenost. Ale to vše, pochází od vědomí. Proč? Lidé říkají: „Není zkušenost“. A kdo brání získat zkušenost? Lenost. A kdo v člověku vyvolává lenost? Vědomí. To znamená, že vědomí, pokud mu člověk začne naslouchat, tak skutečně, řekněme, povede člověka někam jinam.

A jak se říká, nikdo člověka nedrží za ruku. Ve skutečnosti ho nic nedrží. Je plně svoboden ve své volbě. Ale k tomu, aby udělal správnou volbu, je třeba skutečně znát, mezi čím a čím vybírat…

V: Ve skutečnosti je to tak jednoduché, tak přirozené. Lidé přestávají poslouchat hlas ve své hlavě, začínají přemýšlet o tom, jak pomoci druhému. Jak se říká, pokud cítíš, že je ti špatně, najdi toho, komu je hůř a pomoz mu – tobě samému se uleví.

IM: Dříve se používal poněkud jiný způsob – prostřednictvím disciplíny, vzájemného respektu. Přinejmenším základní – pochopení, aspoň na úrovní vědomí – pochopení, ale i dodržování tohoto. To znamená, že vědomí, jako hlas v hlavě (ti samí „herci“), se snaží něco vnutit… Odmítej ho. Vědomí říká jedno a ty – ne, druhé. A pociťování tohoto druhého, také vedlo zejména k pocitovému vnímání toho, co je v nich společné. A touto cestou lidé také poznávali. Je to ve všech náboženstvích, jen cesty jsou poněkud odlišné.

V:  Ano, vše začíná sebedisciplinou. Potom to vše… když jsou lidé v kolektivu, chápou tak, že pokud každý dělá svou část, tak zkrátka vše, vede v kolektivu k dobrému.

IM: Zde je klíčový moment: vše začíná především ze sebediscipliny. O tom se mluvilo vždy a v každé době, ať vezmeme kohokoliv (kdo skutečně pracoval, šel cestou, a nevyprávěl o tom, a nechlubil se na každém rohu) – vše začíná pouze ze sebediscipliny, pouze člověk sám může přijít do Duchovního Světa se skutečně hořící touhou… A co je nejzajímavější, přerušili jsme Andreje, což není čestné.

A: Vše je v pořádku, prostě já… tak zajímavě, také… takový živý moment. Jednoduše ho ozvučím, nevím, vystřihnete nebo nevystřihnete tyto záběry z filmu… Velmi zajímavé… Na pocitové úrovni jsem si uvědomil, že říkám správné věci, ale není to ta vlna… To je zajímavé, to znamená, já jakoby říkám správné věci, odhaluji šablony vědomí, ale cítím, že ono jaksi, hle… a přechází na druhou vlnu, a… jaksi… no, je to vše zajímavé. Je společný proud, a to co říkám v tomto proudu, ono jakoby…

IM: To skutečně není k pořadu, Andreji.

A: Rozumím. Ne, no … můžeme ovšem, dále… Prostě, aby to nepřekáželo, no totiž, víte, ono proudí a … hle…

IM: Pochopil jsem, ale to sem nepatří.

V: Skutečně, vědomí nechápe… Nemůže pochopit. Je nastaveno pouze na získávání znalostí trojrozměrného světa. To je vše. A to, co leží za hranicemi trojrozměrnosti, vědomí není schopno pochopit. A ještě další věc, když člověk začíná, snaží se porozumět, co to je duchovnost, tak pro člověka to může být kultura, mohou to být nějaké tradice. Ve skutečnosti, aby pochopil, co je to Duch, co je to materie, aby je rozdělil a pochopil, co to je, co jsou hluboké pocity…

Duchovnost – to je přece především pochopení, že existuje svět materiální a existuje Duchovní Svět (Svět hlubokých pocitů), to, co je člověk schopen pochopit, procítit a konec konců, stát se obyvatelem toho světa. Ve skutečnosti to není složité. Je třeba jen uplatnit své vlastní pochopení a skutečnou trpělivost, vytrvalost. Tehdy člověk vše chápe. To vše je přirozené.

T: No, Voloďo, souhlasíš, „uplatnit vlastní pochopení“ - častokrát vědomí, zejména toto používá v myslích lidí a vytváří zmatek. A ty znáš tyto příklady. Duchovnost – to je Život Duchem tady a teď. A vědomí, jako odpůrce všeho duchovního, se vždycky nepozorovaně pokouší přidat nějaké jeho vlastní chápání k duchovním Znalostem. Igor Michajlovič kdysi zmínil jeden východní výrok: „Člověk bud‘ přijímá Pravdu takovou, jaká je a mění sebe v souladu s Ní, anebo mění Pravdu v zájmu svých nízkých vášní a činí z ní lež“. A ve výsledku lidé překrucují Znalosti.

V: Ano, velmi často se to stává. A celkově, ze zkušeností … nejpřirozenější stav člověka – to je stav štěstí. Není pohodlné žít v nějakých všedních každodenních sporech, konfliktech, no, je to nehezké, nekomfortní. A co je nejpřirozenější – to jsou normální lidské vztahy: dobré, hezké sousedské vztahy. To je pochopení toho, že druhý člověk – je stejný jako já. Má stejnou duši jako já. Vlastně, nemáme co dělit. To je pochopení toho, že celý svět – je jednotný, jednotný v Duchu. A materie, vědomí – rozděluje.

T: Voloďo, můžeš být konkrétnější, na osobních příkladech duchovního rozvoje, z pohledu praxe: když vím, co vybírám, konečně… to už není teorie, kterou jsem přečetl v knihách, to už není teorie, kterou jsem nasbíral na setkáních, kterou jsem vyslechl v záznamech pořadů. Poděl se, prosím, o svou praktickou zkušenost…

V:Zpočátku pro mne bylo klíčovým pravděpodobně právě to, že jsem viděl příklad před sebou. To je první, protože jsem viděl, jak lidé mohou ovládat sami sebe, zvládat různé situace. Byly i příklady toho, jak může člověk jednat v životě. Jedny příklady, druhé příklady. Začal jsem se sám sebe ptát: „A jak já můžu reagovat?“ To znamená v konkrétní situaci. A první bylo to, že jsem začal pozorovat – proč zrovna reaguji na lidi takto?

Měl jsem jeden živý příklad… Patologicky nesnáším opilé. No a jednou tak jedu autobusem, autobus byl více méně plný. Vchází do něj podnapilý člověk. První pocit byl – nepřijetí. A tento člověk se usmál a začal recitovat básně. Pro mne to byl šok: dělal takové věci, recitoval je s takovým procítěním, to bylo ohromující.  Pochopil jsem, že bych měl myslet zcela jinak, no aspoň reagovat na tohoto člověka. Protože jsem v něm uviděl „skutečného člověka“, ne takového, jakého jsem si myslel, že je. Ukazuje se, že je ve mně někdo, kdo přemýšlí špatně, přemýšlí ovšem zcela nesprávně. Neposuzuje člověka takového, jakým skutečně je, vidí před sebou pouze obrázek. Takto recitoval, předpokládám, asi dvacet minut, a nepřestával, dokud jsme jeli autobusem. Bylo to s citem, byla to poema. A já jsem si pomyslel: „Počkej… no já tohle zatím neumím, nemám natolik rozvinutý intelekt. Jak je vidět, je v člověku něco hlubokého, to, co se ho dotýká a on to může předat. Otázka: proč já tak reaguji a nevidím skutečný obraz?“

Začal jsem hledat… No vlastně jsem hledal v různých směrech: v náboženství, všude. A pak jsem se začal věnovat východním bojovým uměním. Setkal jsem se s lidmi, kteří se umí ovládat. Tímto začalo mé pochopení, kam směřovat, a jak s tím pracovat. Potom naše dialogy o různých motivech chování, o tom, jak je možné reagovat, co je „člověk“ obecně, z čeho se skládá a proč tak reaguje, co to je vědomí… To se pro mě stalo výchozím bodem k tomu, co je potřeba se naučit. Šel jsem, začal jsem se přehrabávat v knihovnách, seznamovat se s jógou, s psychologií. Pak jsem vše začal prověřovat na sobě. Protože… no, tady je život: když se v životě používají znalosti, tehdy chápeš, že to funguje, je to skutečné, s tím se může pracovat.

Těch „hrábí, na které jsem stoupal“, bylo velmi mnoho. Totéž základní nepochopení své povahy. Chyb bylo skutečně velmi mnoho.  Když jsem svého času na sobě nevypozoroval moment závisti a zachtělo se nějakého materiálního blahobytu, přirozeně, že jsem se dostal do situace, kdy jsem musel… realizovat to, co… Jak se říká, dopustil jsem se všech chyb, které byly možné.

Jakákoliv situace – to je zkušenost. Je třeba pochopit sám sebe. Vlastně, bylo to moje první uvědomění, že je třeba přijmout za sebe odpovědnost, za svůj život a za svůj duchovní rozvoj. Začal jsem pracovat s meditacemi, s duchovními praktikami. A tehdy jsem pochopil, kde můžu najít tento stav klidu, tento stav nějakého vnitřního štěstí, ve kterém nic jiného není potřeba. Není třeba usilovat něčeho dosáhnout, to už je. Je vnitřní stav klidu. Je vnitřní stav nějakého duševního vzletu. Právě to jsem našel v praktikách.

Vše, dále jsem s tím jednoduše začal pracovat. To se stalo mým vnitřním stavem. Postupně… byly ještě pády, byly vzestupy, ale to se už stalo tou hvězdou, která ukazovala cestu, nitkou, za kterou jsem se chytil, vzpomněl si, že „ano, to je“. Získal jsem nějakou zkušenost. To mi umožnilo studovat tuto nauku více do hloubky. To je vlastně to, co mě osobně pomohlo.

A když jsem uviděl, že toho lze dosahovat samostatně, - tak prosím, ukázalo se, že to není složité. Stačí vložit do toho nějaký vnitřní záměr (ne touhu, ale spíše záměr) a pak celkem v klidu s tím pracovat. A dále, když se takové chvíle objevily v životě, už se mohly celkem klidně řešit. A ze stavu klidu už je vidět, odkud přichází situace, kam jsem vložil pozornost, proč se situace právě tak vyvinula, kde se spustila některá má šablona. A vše se začalo řešit normálně, to znamená, že situace se začaly urovnávat. A začaly být vidět i vztahy s lidmi: kde začínají a jak nejlépe si rozumět, jak nejlépe spolupracovat. Vztahy s lidmi se začaly urovnávat. A to je vše. To se stalo začátkem, takříkajíc, mého rozvoje na této cestě.

T: Dobře, děkuji. Andreji, a u tebe? Poděl se, prosím, o své praktické zkušenosti.

A: Ano, skutečně mám takovou zkušenost. Když jsem se setkal se znalostmi, pochopil jsem, že jsem o své duální povaze nevěděl. Nechápal jsem, že ve mně existují dvě podstaty, které, řekněme, bojují o mou pozornost. A právě tento okamžik se stal klíčovým. Začal jsem studovat podstatu jednu i druhou, tedy Živočišnou podstatu a Duchovní podstatu, nebo řekněme, dobré síly ve mně a zlé síly ve mně. Co ve mně pobízí k aktivaci těchto sil? To znamená, jak fungují, proč se někdy zlobím a někdy se nezlobím.

T: A můžeš, prosím, na některých osobních příkladech, zkušenostech, které budou užitečné i druhým lidem?

A: Teď právě sedím a snažím si vzpomenout. Zdá se, že toho bylo spousta, ale to, co se teď objevuje... No, budu mluvit tak, jak to je ... Ze všeho nejvíc, co mně podnítilo na tuto cestu, byla touha Žít. Když už jsem začal vážně pracovat na sobě, tak ty momenty, které se staly v mém životě, řekněme, v neviditelném světě, tyto situace mi daly pochopení a jasnost, že lidský život se na jedné straně zdá být jednoduchý, ale na druhé straně - velmi složitý a velmi cenný. Proč? Protože v něm je třeba být velice svědomitý. Jeden nesprávný krok může mít nezvratné důsledky.

První chyba (také jsem měl takovou chybu) – v hlavě vznikají myšlenky, že aby ses duchovně vyvíjel, musíš opustit práci, musíš opustit společenský způsob života, v němž žiješ, musíš odjet někam tam do hor nebo jako poustevník odejít do lesa a tam se zabývat duchovním rozvojem. To je obrovská chyba, se kterou jsem se také setkal. Proč? Protože tyto myšlenky přicházejí z vědomí. Naopak se snaží člověka odstranit z prostředí, v němž bude nejužitečnější a jeho rozvoj bude nejúčinnější. Vždyť podívejte se, v lese nejsou lidé, s nimiž, řekněme, se necítíme komfortně a my nemůžeme zjistit - proč vlastně nekomfortně? Koneckonců lidé jsou pro nás zrcadly, že? Tedy jestliže mě někdo v určitém okamžiku rozčiluje, tak je to především ve mně, to jsou nějaké nepropracované věci ve mně. V lese taková zrcadla neuvidím.

A už při provádění praktik jsem si uvědomil, že tento svět je agresivně naladěn k lidem, kteří to dělají, a i k lidem obecně. Tento svět chce lidi rozdělit, aby byli v rozporu. A nedávno nastala taková zajímavá situace ... Přijel jsem jednou po noční meditaci, mluvím s přáteli a cítím, že mám takový stav uvnitř ... jakože mi dali něco cenného, ​ale jakoby to ještě nebylo ve mně, ale vedle mě. A začínají se dít zajímavé situace. Setkávám se s prvním člověkem a ten se mě hned zeptá na takovou otázku, tedy ani ne otázku, ale řekněme, dává mi určitý pokyn k jednání v takové poměrně agresivní, emocionální formě. Myslím si: „Klid!“ A sám sebe se ptám: „Co se to děje? Proč je ten člověk vůči mně, tak agresivní?“ A on mi říká: „ Podívej, měl bys udělat to a tamto…“ A já si myslím: „No, nějaký takový zajímavý dialog, dokonce ani ne dialog, spíše jakýsi monolog“. A odpovídám tomuto člověku: „Ano-ano…“, a sám odcházím a chápu, že uvnitř mě začíná docházet k jakémusi, ne úplně dobrému chvění. A chápu, že to cenné, co jsem dostal, může ode mne odejít.

Další etapa. Odcházím a chápu, že bych teď neměl mluvit s tímto člověkem, nesmím v žádném případě v sobě propustit emoce. To znamená, v žádném případě se nerozčilovat, že mluví se mnou tak emocionálně… Tak odcházím, odcházím. Ale tu přiběhne úplně jiný člověk, dívá se mi do očí a ptá se: „Jsi v pořádku?“ Stojím a říkám: „ Ano, v pořádku…“ Vzdaluji se od něj a myslím si: „Tak, musím odjet“, protože chápu, že jsem úplně na hraně… A na jedné straně jakoby všechno chápu, ale cítím, že mohu prohrát a proto jsem se nechtěl předvádět a hrát si na hrdinu. To mimochodem, je jedna ze šablon, že „já všechno zvládnu, jsem šikula“… Chápu, že je lepší odjet. Nasednu do auta, odjíždím z místa a tu zvoní telefon: rozvoz vody. Říkají mi: „Objednal jste vodu…“ Já říkám: „Já jsem neobjednával vodu“… Prostě, tak v klidu říkám…

V: Zapojil se systém.

A: Ano… Já říkám: „Já jsem neobjednával vodu“. A hned mi přišla myšlenka - kdo objednal tu vodu. Volám člověku a říkám: „ Poslouchej, objednával jsi vodu?“ A on říká: „Ano, objednal jsem vodu“. A v té chvíli už jsem z toho místa odjel, tak mu říkám: „ Chápeš, že už tam není nikdo, kdo by ji převzal? Ty jsi kde?“ Odpovídá: „Jsem na semináři“. A tu na vnitřní úrovni chápu, že mi do rukou, je to ovšem jen hypoteticky, jakoby dávají „nabitou pistoli“ a říkají: „Můžeš teď, tomuto člověku povědět všechno…“

V: Nabídli nějaké to rozčilení, rozzlobit se…

A: Ano. Můžeš mu nyní říci, že, „jak takhle mohl, objednal vodu a sám odjel, nikoho neupozornil“ a podobně. A já chápu, že systém mi do rukou dal „zbraň“ a musím jen „zmačknout spoušť“. A chápu, že celá tato síla se teď prostě vynaloží na tohoto člověka. Samotný chápu, že to nesmím udělat, tedy nesmím reagovat emocionálně. Říkám: „Ano? Dobře, zařídíme to nějak. Nic se neděje, zvládneme to“… A už mi volají z rozvozu vody a já se jim začínám omlouvat. Říkám: „Kluci, promiňte, prosím, zapomněli jsme a odjeli“. Zdá se, že mám pravdu, že? A zdá se, že se tato situace netýká přímo mě a podle logiky vědomí mám všechny argumenty, abych tomu člověku vyhuboval, i lidem vysvětlil, že jsem neobjednával vodu a vůbec, proč mi volají. Já jsem ale požádal o prominutí: „ Promiňte, říkám, tady je telefon na člověka, který to má na starosti. Prosím, promluvte si s ním, on vše zařídí“.

A cítím, jak v určitém okamžiku to blaho, které bylo kolem mě, jakože... vstoupilo do mne. To znamená, že celou tu dobu, několik hodin, probíhala hra o tuto vnitřní sílu, utratím ji za pýchu nebo ne? Vždyť je to v podstatě pýcha. V jakém smyslu pýcha? Člověk se mnou emocionálně mluví. A co já mám dělat? Zareagovat či ne, odpovědět stejně, říct mu: „Promiň, proč takhle se mnou mluvíš?“, anebo prostě tiše odejít, nic neříct? A to jsou situace, které nás učí. Jsou to malinké lekce, díky nimž pochopíš, co vlastně je tato vnitřní síla a jak to vše funguje, jak v těchto okamžicích působí systém, jakými způsoby. On však téměř vždy, mačká na tlačítko pýchy.

Tedy v určitém okamžiku jsem si začal uvědomovat cennost sil Allatu, nezbytných pro duchovní růst Osobnosti. Člověk je schopen cítit vstup sil do něj, je mu dána taková schopnost. A právě mnohaletá zkušenost kontaktu se Znalostí a zkušenost určitých stupňů duchovní svobody umožňuje udělat tuto volbu. Tudíž já chápu, že pokud se teď zachovám podle šablon vědomí, tak ztratím tu sílu, která mi pomůže být nad vědomím, anebo řekněme, být…

V: … více živým.

A: Ano, více živým. A tento stav a uvědomění si toho, co znamená být Živým a co znamená být v otroctví vědomí, tedy být mrtvý, je právě tím stimulem, který dovoluje učinit rozhodnutí. Tedy zhruba řečeno, mně se nabízí obhajovat ego vědomí pomocí mé životní síly. Ale já, s tím nesouhlasím.

T: No, to je samozřejmě skvělé. Ale tady je otázka v něčem jiném, protože v tomto případě právě spouštěcím mechanismem byla myšlenka od druhotného vědomí, že „to se mnou neprojednali“. Když se účastníš těchto iluzorních her vědomí, tohoto boje mezi prvotním a druhotným vědomím, „boje o korunu“, bohužel, jako Osobnost nevidíš, co se ve skutečnosti děje… V této situaci je vše mnohem jednodušší. Vědomí - ano, rádo dělá z komára velblouda, rádo nafoukne situaci, z ničeho udělá jakousi  emocionální událost. Ovšem ve skutečnosti, v tomto případě zaznělo o mnoho více šablon vědomí, než vyvozených závěrů.

V: Znovu platí, je to přece vnitřní svoboda, pochopení toho, že si mohu vybrat to, či ono, zvolit určitý způsob jednání. Pak to velmi pomáhá. A to je především znalost a zkušenost, když s tím začínáš pracovat. Takové věci se velmi často stávají. Vždy je nějaký okamžik, kdy činíme volbu. Ten je vždycky. Jenom člověk často nezpozoruje tento okamžik a jedná podle šablony.

Pochopení toho, že se můžeme v jakékoli situaci včas zastavit, včas učinit nějaké adekvátní rozhodnutí, nám dává možnost vycházet s každým člověkem, normálně vyřešit jakoukoli situaci, dokonce i konfliktní.

A:K tématu toho, co říká Igor Michajlovič... Právě lenost a nedostatek znalosti systému  přivádí k tomu, že si lidé začínají  přát to, co si přát nelze. Systém, ten nespí a působí prostřednictvím blízkých. Chtěl jsem totiž říct, že jedním ze způsobů, kdy se narušují nějaké vztahy s lidmi, první věc, která je zapotřebí - v žádném případě neobviňovat člověka. A není důležité, máš-li pravdu, nemáš-li pravdu, je třeba alespoň ve svých myšlenkách ho požádat o odpuštění. Vždyť co s ním děláme v našich myšlenkách pomocí vědomí? Argumentujeme a dokazujeme svou pravdu, že někdo pravdu nemá, ale my ji prý máme, anebo se urážíme… To je, především, zvyk a nedostatek zkušeností.

V: Zkušeností a pozornosti…  Pochopení sebe samého.

A: Při práci na sobě jsem kdysi přijal pravidlo, že nemluvím s nikým v mé hlavě. To víte, často se stává, když se člověku přihodí nějaká situace, možná konflikt, možná něco jiného a my v hlavě mluvíme s tímto člověkem, něco mu dokazujeme. Nebo se nám stalo něco hezkého a my v hlavě už něco modelujeme, jak přicházíme k někomu a vyprávíme mu. To by se v žádném případě nemělo dělat. Protože, promiňte, v naší hlavě vstoupíme do dialogu s našim vědomím. Naše vědomí to velmi zajímá. Proč?  Protože tyto dialogy s vědomím  často probíhají v emocionální sféře. Emoce je průvodce Živočišné podstaty v člověku. Svou sílu, která je nezbytná pro duchovní rozvoj, přesměrováváme a odevzdáváme vědomí. To znamená, že tímto způsobem živíme vědomí, posilujeme toho, kdo nás potom i zotročí…

Časté případy, běžné v počáteční fázi vykonávání praktik, kdy přichází takové myšlenky: "Mně se nedaří duchovní praktika". To vědomí teď mluví samo o sobě.Ale, vždyť  je to tak. Avšak vědomí dělá záměnu, říká to, jakoby od Osobnosti… To znamená, že pokud člověk zapomíná, že neumí přemýšlet a hlas v jeho hlavě nepatří k němu, pak to všechno bere jako své vlastní a začíná vkládat do těchto slov sílu své pozornosti.

Abychom to pochopili, nejprve musíme začít, promiňte, banálně studovat své vědomí, to znamená, prostě  ho pozorovat. K tomu v podstatě potřebujeme jen zápisník a pero. K dnešnímu dni už chápeme, že lidská Osobnost - neumí myslet a neumí prožívat emoce. Osobnost pouze cítí, to znamená, že Osobnost se nemůže ani zlobit, ani se urážet, ani závidět. Ona - cítí.  Když vezmeme tuto skutečnost na vědomí, pak je s tím velmi snadné pracovat. Zápisník, pero a prostě zapisujeme ty myšlenky, které pozorujeme ve své hlavě.

Naše vědomí velmi rádo předpokládá. Řekněme jednoduchý příklad. Komunikujeme s člověkem, on se nějak divně podíval a někomu ve mně se zdálo, že se na mě urazil. A vědomí, co mi říká: "On se na tebe urazil, protože ..." a začíná vymýšlet proč a z jakého důvodu. Beru si zápisník a píšu: "Vědomí mi říká, že se člověk na mě urazil,protože..." Přijdu k tomuto člověku a říkám: "Promiň, prosím, mám tu takovou situaci. Řekni mi, prosím, je to tak?“ On vypráví naprosto opačné věci, že se mnou to nemá vůbec nic společného, a že to on si řeší něco svého…Ale v té chvíli, řekněme, jsem ztratil bdělost a dovolil jsem svému vědomí vznášet tyto předpoklady. A takových situací se k dnešnímu dni nahromadila spousta.

V: A přece jsi to vzal a prověřil.

A: Ano, určitě se to musí prověřit. Tedy proč je nutná katarze a proč je třeba komunikovat a vyprávět to, co se děje uvnitř? Protože tak budeme moci zjistit pravdu. Vědomí  si rádo domyslí,  kdo si co myslí, kdo co dělá a neustále jakoby předkládá člověku (Osobnosti) tyto teorie. A kvůli tomu, že to začne člověk poslouchat, v jeho životě začíná vznikat velká spousta problémů, protože se řídí domněnkami a předpoklady.

Při katarzi dochází k velmi zajímavým věcem. Proč? Přichází úleva. Tedy první k čemu dojde je to, že zaprvé tento hlas v hlavě zmlkne a najednou přestane dialog, okamžitě. Situace se řeší v klidu a přichází nové pochopení. Přichází pochopení toho, že je tu ještě vliv na tohoto člověka. Fakticky tyto rozhovory, dialogy v hlavě, častokrát probíhají, řekněme, nejenom u mě, ale také u toho, s kým je provádíš ve svých myšlenkách. Proč? Protože pokud mezi lidmi existuje nějaká skrytá neshoda nebo lidé neodhalují to, co jim říká Živočišná podstata, dostávají se do tohoto uzavřeného kruhu a nástrah vědomí. To znamená, že systém vnucuje jedny a tytéž myšlenky zaměřené na vzájemné rozdělení. Vždyť nejdůležitějším úkolem systému je rozdělit lidi. A on rozděluje pomocí myšlenek, to znamená, že v myšlenkách nás staví proti sobě navzájem. Abychom tomu zabránili, je třeba jednoduše se sjednotit navzdory všemu, ať by to bylo cokoli.A aby toto sjednocení bylo co nejjednodušší, duševní a snadné, je nutné odhalovat myšlenky Živočišné podstaty uvnitř sebe.

V: Také v článcích a v knihách je napsáno - moc systému tkví v tajném působení, v tom, že on není vidět.

А:Ano. A když jsem si všímal tohoto dialogu v hlavě nebo nějakého momentu přání uvnitř sebe - něco někomu povyprávět, prostě jsem to zastavoval. Prostě jsem si říkal: "Stop. Konec, nekomunikuji". Nebo je ještě jeden velmi dobrý způsob (to je samozřejmě jeden z nejlepších způsobů), pokud je to váš známý, zavolat člověku a říct: "Víš, právě s tebou mluvím ve své hlavě a říkám ti toto a toto", anebo „ Teď se s tebou v hlavě dohaduji ohledně této otázky".

V:Tyto hádky začínají především uvnitř a pak se to vylévá ven. Ale pokud jsi nedovolil, aby se tento konflikt rozjel ani ve tvé hlavě,ani zevně – vše se v klidu vyřeší, nejsou žádné konflikty.

A:Rád bych zmínil jeden z takových příkladů, mimochodem, dost zábavných. Máme mnoho národnostní hnutí, jsou v něm lidé různých národností. Tak tedy, stala se jedná zábavná příhoda. Mám známého – představitele kavkazských národů. Přátelíme se spolu, komunikujeme při společných aktivitách. A v určitém okamžiku, jsem si v sobě všiml podivné reakce na jeho jednání. Tedy najednou mě začal rozčilovat, někomu ve mně se nelíbí, jak se chová, jak něco říká… A chápu, že by to nemělo být. Setkávámse ním a říkám: „Poslouchej, promiň, prosím, můžeš na minutku? Chci si jen promluvit. Chápeš, mému zvířátku se nelíbí, že ty to takto děláš. Nechápu, proč se to děje, nevím…“.

Podívá se na mě s široce otevřenýma očima a říká: „Víš, už tři dny mi Živočišná podstata říká, že ty nemáš rád představitele kavkazské národnosti“. Dokážete si to představit?!Já jsem takové myšlenky ani neměl! Tedy ono mi z pozice mých šablon, mé pýchy toto vypráví, a jemu říká, že z nějakého důvodu jsem se začal k němu chovat jaksi nehezky kvůli tomu, že je představitelem jiné národnosti.

Když jsme si o tom promluvili, samozřejmě jsme se tomu zasmáli. Říkám: „Promiň mi, prosím, možná dělám něco špatně. Nechci se s tebou ani přít, ani hádat. Chci, abychom byli přátelé.Chápu, že je to systém, který nás chce rozdělit, chce nás rozhádat a všechno ostatní…“.

Takto jsme si promluvili, a potom se ani myšlenky nestáčely směrem k nějakým urážkám, a nejenže k urážkám, nebyly dokonce žádné vzájemné výčitky. A proč? Protože v tu chvíli jsem si uvědomil, že když jsem přišel a požádal o odpuštění (tedy zdálo by se, za co), systém neočekával takový obrat událostí. To znamená, že si myslel, že naopak, opět se projeví pýcha, možná i nějaká ta mužská rivalita. Systém si rád s tímto pohrává (alfa dominance u mužů, a stejně i u žen, tedy takovéto věci). Byl tu však tento otevřený dialog a upřímné přání nepřitakávat systému, tedy upřímné přání nepodporovat ho. Víckrát se systém, alespoň v danou chvíli,  už ani nepokoušel podsouvat tyto myšlenky. Tedy došlo k takovéto jednotě…

Pokračování příště…

Stáhnout