Smysl duchovního rozvoje člověka
Anastasia: Pro člověka, který se zamotal do výtvorů
lidského rozumu (nespočtů stávajících náboženství,
jejich koncepcí a dogmat), je dnes ve skutečnosti velmi
složité pochopit duchovní podstatu, smysl, skutečnou
příčinu, kvůli níž on v daném světě existuje. Prostá
pravda byla zkomplikována, a proto se její podstata
stala nepochopitelná. Ovšem, dnes má jakýkoliv člověk
k dispozici množství nástrojů: duchovní praktiky,
modlitby, meditativní techniky a tak dále. Konečný cíl
je jasný – duchovní osvobození. Ale společný základ,
podstata, díky čemu se dosahuje nejvyššího duchovního
stavu, je ztracena. Vždyť nástroje samy o sobě
neposkytují pochopení prvotního základu. Ten je skrytý
ve vědomí a hlubokých vnitřních pocitech Mistra,
který se věnuje sám sobě pomocí daných nástrojů.
Nemohl byste lidem povědět o původní Pravdě, v čem
spočívá smysl duchovního rozvoje člověka?
Rigden: Smysl duchovního rozvoje člověka spočívá
v jeho kvalitativní vnitřní změně. Tím se v první
řadě rozumí nejenom obnova duchovního dialogu s
Bohem skrze hluboké vnitřní pocity, skrze upřímnou
lásku k Němu, ale i skrze život prostřednictvím této
svátosti v každém prožitém dni. Člověk ve skutečnosti
k čistému vnitřnímu dialogu s Bohem tíhne. V dětství,
dokud žije čerstvá vzpomínka na přerod, se v
něm tato skrytá potřeba projevuje nejvíce. Pociťuje
toto hluboké vnitřní spojení skrze svoji Duši. Navenek
se to může projevovat jako nelíčená dětská radost,
všeobjímající čistá láska ke všemu a všem. Proto se
také předpokládá, že děti jsou Bohu blíže než dospělí.
Vždyť nová Osobnost je čistá a je spojená s Duší svojí
upřímností a vírou, a ta v nové Osobnosti živí naději
na spasení. Proto se člověku během většiny jeho života
zdá, že to nejlepší má ještě před sebou. Ve skutečnosti,
během projevení vnitřního „upřímného štěstí“, prožívá
malinký člověk hluboké pocity spojení s vlastní duchovní
podstatou, pozorností, láskou a péčí Boha o
jeho Duši, dokonce i v takových těžkých podmínkách
uvěznění v těle.
S postupem času začíná nová Osobnost vnímat a
poznávat okolní svět a ten vnitřní kontakt se přenáší
na komunikaci s blízkými: s matkou, otcem, příbuznými.
Ve vědomí se díky prožívání hlubokých vnitřních
pocitů upřímné Lásky, vycházející od Boha, fi xují prvotní
vnější viditelné obrazy. To je spojeno výhradně
s vnitřním světem člověka, s tím tichým, opravdovým
rozhovorem s Bohem v Jeho Lásce. Proč nám z dětství
zůstanou ty nejkrásnější vzpomínky, například na
matku, jako všemocnou, milovanou bytost, pro kterou
v daném světě není nic nemožné. Když ale dospějeme,
hledíme na ni již jinými očima, jako na dospělou ženu
s vlastním osudem.
Když tělo začíná dozrávat a nová Osobnost stále
častěji uskutečňuje volbu ve prospěch Živočišného
principu, člověk kvůli své nerozumnosti ten neviditelný
vnitřní dialog s Bohem ztrácí. I když duše sama
nepřestává „klepat“ na člověka, předávat mu své signály.
V životě člověka se objevují okolnosti, které ho
tak či onak vybízejí, aby se k tomu Duši uklidňujícímu
rozhovoru s Bohem vrátil. Ale člověk, který je ovládán
myšlenkami Živočišného principu, sám odmítá
poslouchat a být uslyšen svým Duchovním principem,
kterým je Duše, předávající Lásku Boží.
V tu dobu Živočišný princip tajně zamění ten živý
kontakt za sebe. Osobnost, která sleduje své myšlenky,
v sobě může ten proces jasně vysledovat, bude-li
si to přát. Začíná to tím, že je člověk rozptýlen myšlenkami
Živočišného principu, nebo jak říkali v minulosti
„prachem“, a přichází o svůj Dialog s Tím, Který
je Věčný, s Tím, Který je mu nejmilejší a nejbližší.
V tom okamžiku začíná člověk pociťovat vnitřní samotu.
V důsledku toho uskutečňuje záměnu, hledá vnější
kontakt s těmi, kdo jsou zde, stejně jako on sám, dočasně
a sestávají z prachu, nebo se plně poddá myšlenkám
svého Živočišného principu, začíná rozmlouvat
se „sebou samým“. Tento kontakt se ale od duchovního
Dialogu s Bohem podstatně odlišuje. Ztrácí se v
něm pocity upřímnosti, duševní čistoty a objevují se
pocity křivdy, pýchy, závisti, ziskuchtivosti.
To jsou ty nejradikálnější záměny Živočišného principu,
dominujícího ve vědomí. A pramení od toho, že
člověk přestává chápat sám sebe, svoji duchovní podstatu,
která tvoří skutečný smysl jeho života. Jeho
přízemní egoismus zkresluje chápání síly vnitřního
přání Duše stát se svobodnou a nezávislou na materii,
vyrvat se z jejího zajetí. Člověk již nechápe své
upřímné pocity. Zavírá se přede všemi ve své sobecké
pevnosti. Začíná zkoušet masky, podoby, jednu za
druhou, které mu navrhuje Živočišný princip. V takovém
stavu již nemíří k pomyslnému oslovení Boha,
ale k sobě samému. V podstatě začíná poslouchat,
bavit se pouze se sebou, přesněji se svým Živočišným
principem, který uskutečňuje záměnu věčné Pravdy
dočasnou iluzí, dělá člověka svým průvodcem. Takový
dialog se sebou samým se mění na dialog smrtelného
člověka, který ho dělá zlostným, závislým na množství
materiálních potřeb. Již nežije s Bohem, není svobodný
a nachází potěšení a smysl své ubohé existence v
materii (věnuje svůj životní čas a pozornost jejímu hromadění),
v tom, aby si podřídil ostatní a způsoboval
jim muka. Podstata dané záměny je v tom, že člověk
si to neuvědomuje, zdá se mu, že dělá vše správně a
tak to, podle „jeho názoru“, bude i lepší pro ostatní.
Ale když se nachází v dialogu smrtelného člověka,
nenachází štěstí a dál se mezi svými materiálními
přáními pohybuje jako kyvadlo. Uplyne nějaká doba,
přijde pochopení, že to všechno je marnost nad marnost.
Vzpomíná si, že kdysi v dětství měl skutečnou
radost, čistou lásku, důvěru, která mu darovala pocit
úžasné vnitřní svobody. A dnes nemá ani upřímnost,
ani čistotu, ani víru – všechno ztratil a každý den přináší
pouze žal jeho Duši.
Ale Láska Boží neopouští člověka ani tehdy,
když na ni zapomíná. Bůh nikdy neopouští člověka,
neboť Jeho Láska je díky Duši vždy s ním. Ale člověk
tu věčnou Lásku nechce vždy přijmout a často její
hluboké poznání odkládá na „potom“ a řídí se momentálními,
dočasnými přáními smrtelné materie. Ale
člověk nemá to „potom“, má pouze „tady a teď“,
ve kterém dochází ke skutečnému pohybu a volbě.
Je pouze potřeba otevřít se a svěřit se Bohu.
Nestojí za to ztrácet drahocenný životní čas. Jakmile
začal útok Živočišného principu, stimulující pocit
osamělosti, je prostě potřeba ihned v sobě tu přízemní
slabost překonat a s upřímností dítěte se
obrátit k Bohu, spolehnout se na Jeho Vůli. Obrátit
se tak, jak umíš, svými upřímnými slovy, myšlenkami
a co je hlavní, vnitřním hlubokým pocitem, jako k té
nejbližší a nejmilejší Bytosti. Když člověk s pocitem
hlubokého pokání začíná promlouvat se svojí Duší,
Láska Boží se v něm mnohokrát znásobí. Bůh přichází
do Duše a dává jí mír. Ona se člověku stane zdrojem
nevyčerpatelné vnitřní síly. Rodí se v něm duch víry,
poskytuje mu možnost pochopit získané zkušenosti a
nabýt nový pohled na svůj život. Člověk získává dar
pochopení: on je v Lásce, neboť je v Bohu a Bůh je
v něm. Má co říci Bohu a má sílu upřímnosti a víry,
aby procítil Jeho duchovní odpověď. Tento dialog dvou
blízkých a milujících se je nekonečný. Neboť Bůh je
beseda v Lásce. Člověk chápe, že tento stav, naplnění,
spojení s Bohem je ten skutečný, opravdový život. Je
to tajemství, k němuž dochází v každém z nás, když
ho přijímáme a otevíráme se před Bohem ve svých
upřímných pocitech.
Jestliže se člověk spoléhá na svoji samotu, sám
zavírá Bránu své Duše a zakouší věčné osamění, nezávisle
na tom, kolik blízkých lidí, přátel nebo příbuzných
ho obklopuje. Je-li ale Brána Duše otevřena
dialogu s Bohem, člověk nebude nikdy sám, neboť
bude vždy v rozpravě s Ním. Když obnovuje tento
vnitřní rozhovor s Bohem, přichází k němu střízlivé
pochopení své omezenosti ve vnímání života, pochopí,
že ho vidí pouze zčásti. Bůh je jediný, kdo vidí život
člověka v celém rozsahu. Přichází pochopení, že dokonce
i to nejtěžší strádání je tou okolností, která ho
ve skutečnosti přivádí na cestu dialogu s Bohem, na
cestu obnovení ztraceného duchovního spojení. Neboť
Bůh vidí pokušení člověka a jeho možnosti vnitřních
duchovních přeměn. Proto Bůh přináší takové okolnosti,
díky nimž získává člověk zkušenosti a chápe
vlastní volbu, možnost obnovit s Ním kontakt, což v
konečném důsledku napomáhá splynutí Osobnosti
a Duše a vstoupení do duchovního světa. Ale volba
zůstává vždy na člověku, na tom, s čím bude žít: se
smrtelnou pýchou nebo věčnou hojností.
Duchovní praktiky napomáhají zdokonalování
člověka v Dialogu s Bohem na hluboké vnitřní
úrovni, tam, kde vládne čistota úmyslů. Oni, jako
průvodci, vytváří podmínky pro spojení Osobnosti a
Duše, pro obohacení vnitřního světa, pro doplnění
Znalostí a síly, čistoty pocitů, vycházejících z duchovního
světa. Duchovní praktiky jsou nástroje, s
jejichž pomocí člověk začíná chápat kvalitativně jiný
svět, uvědomovat si vlastní blízkost tohoto světa.
Duchovní praktiky provází člověka od jeho prvního
nesmělého kroku poznání až k naprostému přechodu
do duchovního světa, od přání změnit sebe sama,
až k pochopení nutnosti neustále přebývat v Bohu.
Je to způsob života. Je to cesta na Věčnost. Je to
jako doušek čistého vzduchu, vody, světla a duševního
tepla, je to radost z pokání a štěstí z pobývání
v Lásce Boží.
Člověk, když přistoupí k práci nad sebou samým,
k osvojení duchovních praktik, od toho častokrát
po nějaké době upouští, upadá do malomyslnosti,
nechuti, lenivosti, vymýšlí si různé vytáčky, proč se
nevěnovat Dialogu s Bohem. Ale když se takový stav
objevuje, stojí za to zamyslet se, kdo tě nepouští k
rozhovoru s Bohem? Kdo vytváří pomyslné překážky
a iluzorní zátarasy ve tvém vědomí? Kdo tě nutí
myslet si, že záležitosti tohoto pomíjivého, krátkodobého
světa jsou mnohem významnější, než to hlavní
ve tvém životě – duchovní spasení na Věčnosti?
Kdo nechce, abys šel po duchovní cestě? Odpověď
je jedna – Živočišný princip. Proto, když se objevuje
otevřené vzdorování v podobě lenosti, neochoty,
výmluv, je zapotřebí sebrat dvojnásobně sil a začít
se duchovně věnovat sám sobě. Je naopak nutné
znásobit dobu meditace, ponořit se ještě hlouběji
ke svým pocitům, a na nic nehledě, ještě hlasitěji
klepat na dveře duchovního světa a obnovovat svůj
spásný upřímný Dialog s Bohem. Je zapotřebí věnovat
se minimálně dvakrát denně duchovnímu cvičení
a neztrácet během dne spojení se svým vnitřním
světem, s Duší, s pocity přítomnosti Boha. Tehdy se
to stane nejenom způsobem života, ale tou duchovní
cestou, která tě s každým krokem bude přibližovat
k Věčnosti.
Když člověk žije v Bohu, neobjevuje se u něj již
žádný vnitřní nesoulad, konfl ikt se sebou samým.
Mizí u něj přání soukromých proseb, které jsou plné
strachu a starostí materiálního světa, neboť pak
chápe podstatu jejich původu od svého přízemního
Já. Již se nepokouší rozumem pochopit, kde jedná
Bůh a kde ne, neboť to všechno začíná cítit a Znát.
A ta Znalost nepřichází od rozumu, ale od vnitřních
hlubokých pocitů Duše. Vždyť člověk věří rozumem,
ale Zná Duší. Začíná soustředit svůj vnitřní život
pouze na Duši, neboť skrze ni pozná Boha a nekonečný
duchovní svět, který je jeho skutečným rodným
domem. Člověk nabývá celistvosti se svojí Duší.
Nezůstává v něm žádné místo pro to špatné, protože
začíná žít světem Boha, usmířením díky střetnutí s Ním.
A tento dialog zní neustále. Ve vnitřním životě člověka
již není nic, kromě Boha, a Duše ve své čistotě
stojí před Ním. Tento rozhovor je tajemstvím dvou.
Člověk cítí přítomnost Boha a miluje Ho, tíhne k
Němu jako milující k milované Bytosti, v jejíž blízkosti
touží věčně pobývat, touží se nacházet v nekonečném
rozmlouvání s Ním. Časem člověk začíná
reálně chápat nejen neustálou přítomnost Boha v
něm, ale i Jeho přítomnost všude a vždy, v celém
okolním světě. Člověk pochopí, že je Bůh vším a pro
všechny. Ten, kdo vstoupí do rozhovoru s Bohem,
brzy se mění sám, získává jiné vnímání a jiné vidění
světa. Co je ale hlavní, Osobnost začíná při svém životě,
díky takové samostatné komunikaci s Bohem,
přebývat v Jeho duchovním světě a získává přitom
ten stav splynutí s Duší, který nazývají v různých náboženstvích
různě: svátost, Nirvána, nejvyšší spojení
s Bohem a tak dále. Tento stav je tou skutečnou svobodou,
tou opravdovou existencí, o níž člověk usiluje
po celý svůj život.
Komentáře nebyl nalezen