Praxe zpovědi

Rigden: Člověk, žijící tajnými přáními svého Živočišného principu, je duchovně slabý. Proto při setkání s Pravdou vzplane jako sirka, ale rychle uhasíná, jelikož ještě nemá duchovní oporu ani v sobě, ani v okolní společnosti. Ale má-li člověk pevný úmysl vystoupit zpod vlády vlastního Živočišného principu, měl by se častěji vracet ke zdroji Pravdy, knihám, které mu pomohou přepnout pozornost a vystoupit ze zúženého stavu vědomí. Kromě toho by měl člověk chápat, že pro něj v prvních fázích duchovního formování bude hrát velkou roli kontakt se stejně smýšlejícími lidmi. Ta duchovní vzájemná podpora je důležitá zejména pro ty, kteří stojí na počátku své cesty.

Vzpomeň si, jak vám podobný kontakt ve vaší partě na počátku duchovní cesty pomáhal překonávat nejen pochybnosti o sobě a vlastních silách, ale současně také čelit skrytým útokům Živočišného principu. Jedná se o to, že v prvních fázích probuzení člověka dochází v jeho hlavě k elementárnímu chaosu, výměnám šablon, následkem čehož se rodí nepochopení toho, kde se projevuje jeho Živočišný princip a kde se projevuje Duchovní princip. V kolektivu stejně smýšlejících se člověk stýká s jinými lidmi a rychleji a lépe začíná chápat sám sebe. Lidé se v prvních chvílích zpravidla bojí „odhalit“ tajemství svého Živočišného principu, a tím více v kolektivu, řekněme, že se na veřejnosti bojí odhalit své problémy, zato ale ochotně poslouchají ty, kdo se nebojí to vykonat. Když člověk „odhalí“ pozice svého Živočišného principu, v podstatě blokuje svá zadní vrátka, tedy možnost tajného působení. Navíc kolektiv stejně smýšlejících lidí nejenže vyslechne člověka, ale i se s ním podělí o podobné situace a nalezené způsoby jejich řešení. Tak člověk nezískává pouze duchovní podporu stejně smýšlejících lidí, ale i pomoc v podobě rad, jež rozšiřují jeho znalosti a zkušenosti.

Taková praxe tu existovala odedávna. Například mezi prvními křesťany byla rozšířená praxe takzvané veřejné zpovědi v malých obcích. To je týž důvěrný rozhovor s přáteli, přinášející člověku duchovní užitek. A když byl vytvořen institut ovládání mas – náboženství – bylo mnohé převráceno z nohou na hlavu.

Anastasia: To je pravda. Oficiálně byla praxe zpovědi pro všechny věřící „rozumného věku“ v křesťanství zavedena roku 1215, usnesením 4. Lateránského shromáždění. Mimochodem, na něm byla přijata celá řada opatření, týkajících se boje s kacířstvím (včetně vytvoření inkvizice) s cílem upevnění autority Církve, zahrnutá do reforem a přípravy sbírky „kanonického zákonodárství “. Byla to odpověď Církve na šíření masových „kacířských hnutí“ na počátku 13. století – Katarů, Albigenských, Valdenských a tak dále. Vina Valdenských spočívala pouze v tom, že lidé chtěli znát Pravdu o skutečném Učení Krista a začali ji hledat a duchovně se vyvíjet bez prostředníků.

Tak tedy, co se týká praxe zpovědi, přijaté náboženstvím. Věřícím vnucovali, aby ji vykonávali minimálně jednou za rok. Spočívalo to v tom, že byl věřící povinen přiznat své hříchy před knězem, který byl ve jménu Ježíše Krista speciálně ustanoven církví, aby tyto „hříchy“ „rozhřešujícími slovy“ odpouštěl. Považovalo se to za nezbytnou podmínku pro získání „božského odpuštění“, jelikož bylo velekněžími stanoveno, že bez zpovědi nebude člověku povoleno „svaté přijímání“, a bez něj prý nebude člověk spasen, poněvadž podle církevních dogmat „přijímání je spojení s Kristem“, „omilostňující přiblížení se duše k věčnému životu“. V opačném případě člověka vyhnali z náboženství a strašili ho tím, že mu bude odepřeno právo, aby byl pohřben dle křesťanského obřadu a tak dále.

Ano, rozdíl je podstatný. To že člověk sám usiluje o sebezdokonalování, pracuje na sobě, stýká se stejně smýšlejícími lidmi, přáteli, chce se vyznat sám v sobě, získat duchovní oporu a pomoci druhým, je jedna věc. A naprosto odlišná věc je, když člověka nutí dělat to pod hrozbou vyloučení z církve a pod hrozbou společenského pronásledování, a to všechno ještě jménem oficiální organizace – Římsko-katolické církve, která v podstatě v té době byla institutem výkonné moci. Skutečně, všechno je jakoby speciálně převráceno z nohou na hlavu, aby člověk činil pokání, jelikož je ovládán strachem, a ne duchem, aby se u něj ani neobjevily myšlenky na to, že by se mohl věnovat duchovnímu rozvíjení samostatně.

Rigden: To jsou záměny Živočišného rozumu, které lidé ani nepostřehnou, a jsou jeho průvodci. Přitom si myslí, že podobné myšlenky, jejich vlastní, jsou přizvány k tomu, aby upevnili jejich moc a současně jako by napomohli „duchovnímu růstu obyvatel“. V duchovních otázkách násilím milovaný nebudeš, tady je důležitá samostatná volba člověka. Na té je všechno postaveno. Vždyť špatní lidé nejsou, jednoduše jsou lidé, kteří o svých reálných duchovních možnostech nevědí, a proto i trpí.

Zdroj: kniha AllatRa