Legenda o Poutníkovi a Bódhisattvovi
…Kdysi dávno jeden Poutník ztratil sám sebe. Náhodou se ocitl na poušti a nebyl si schopen vzpomenout, kdo doopravdy je, kde je a kam má jít. Všude, kam se Poutník podíval, byly písky a nekonečné písečné duny. Nevěděl, kde začínají a kde končí. Slunce nemilosrdně spalovalo jeho kůži. Vítr vířil rozpálený vzduch.
Dlouhou cestu ušel Poutník, až najednou uviděl suché trní. Pomyslel si, že je také trnem a sedl si vedle něho. Ale náhlý závan větru trní odvál z místa a to se s lehkostí kutálelo a zanechávalo na písku své stopy. A on si myslel, že když se trní pohybuje, tak to znamená, že ví kam. Pokud zanechává stopu, znamená to, že mu ukazuje cestu. A tak ho Poutník následoval. Ale vítr se uklidnil a trn se zastavil. Nový závan větru ho hnal opačným směrem. A Poutník ho opět následoval, až narazil na vlastní stopy. Nakonec přišel na stejné místo, kde začínal svou cestu. A Poutník si uvědomil, že je trní mrtvé, a vítr si s ním se jen hraje. Pochopil, že je nesmyslné běžet za mrtvým, suchým trním, které nemá žádný život. Teď už jej ovládají jen přírodní živly. Vzal trní do rukou, ale to ho bolestivě bodlo. Byl překvapen, že dokonce i mrtvé je schopno způsobit bolest. A zlostně ho odhodil pryč.
Poutník pokračoval v cestě. Šel dlouhou dobu. Mučila ho žízeň a hlad. Ale on šel dál. Když pak uviděl letícího velkého ptáka, pomyslel si, že on je také pták a běžel za ním. Uvažoval, že pokud tento pták letí tak vysoko, pak vidí dále, než on. Určitě zná cestu, která ho přivede na místo, kde by mohl uhasit svou žízeň a uspokojit hlad, kde by konečně našel klid a zbavil se všeho utrpení. Poutník radostně běžel, opěvoval rychlý let ptáka a těšil se, že se jeho sny vyplní.
Silný pták letěl krásně a rychle. Poutník za ním běžel, jak rychle jen mohl. Byl dost unavený, ale pokračoval v běhu, doufal, že bude zachráněn. Pták začal slétávat na nejbližší písečnou dunu. Poutník zrychlil. Předpokládal, že jenom malý okamžik ho dělí od jeho snu. Když vyběhl na písečnou dunu s hrůzou se zastavil a byl šokován, když se před jeho očima odkryla celá pravda. Hejno stejných ptáků trhalo na kusy mrtvé tělo a nenasytně hltalo shnilé maso. Poutník se znechuceně otočil a šel pryč. Pochopil, že je pro ptáka pouhou potravou.
Poutník pokračoval v cestě. Slunce ho nemilosrdně pálilo po celou dobu. Vítr vířil horký vzduch. Mučila jej nesnesitelná žízeň a hlad. Síly ubývaly. Všude kolem byl jen nekonečný písek a modrá obloha. Najednou Poutník uviděl hada. Ten se pohyboval jistě a beze spěchu, jako by dopředu znal svoji cestu a užíval si každý okamžik. Had vyzařoval klid a byl z něj cítit chlad i přes velké vedro. Poutník si pomyslel: „Pokud nikam nepospíchá a vyzařuje takový chlad, pak určitě ví, kde je pramen. Pokud ho budu následovat, tak najdu místo, kde se ukryju před sluncem a uhasím svou žízeň.“
Poutník následoval hada. Cítil, že se k němu síly zase vracejí. A Poutník si pomyslel: „Možná, že jsem had?“ Ale v ten moment se had zastavil a otočil se k němu. Poutník uviděl, že had má zuby plné jedu. Jeho tělo se zatřáslo strachem a neslo ho pryč. A zastavilo se až tehdy, když se svalilo do horkého písku. Zlobil se sám na sebe, že nedokázal odolat strachu, protože jen jeden krok ho dělil od spasení. Jeho tělo ho zradilo. Vždyť on si myslel, že jeho tělo je právě on sám.
Poutník s obtížemi vstal a pokračoval pouští. Putoval pod žhavým sluncem a vzpomínal na chlad a klid hada. Úzkost ho ovládla. Najednou viděl slabé mihnutí nějakého stínu. Myslel si, že je to přelud, přízrak hada. Ale stín se objevil znovu. Podíval se zblízka a uviděl ještěrku. Zdálo se mu, že z ní také vyzařuje chlad. A pomyslel si: „Jestliže z ní vyzařuje chlad stejně jako z hada, tak možná ví, kde je pramen.“ Běžel za ní a snažil se nezůstat pozadu. Ale ještěrka se pohybovala obratně a rychle. Když už byl Poutník dost vysílený, ještěrka se zahrabala do písku. Snažil se ji vykopat z písku, ale nebyl ji schopný najít. Ale i když ztratil ještěrku, nebyl naštvaný. Koneckonců to nebyl had, ale pouze neklidná ještěrka, která jen povrchně připomínala hada.. A celá její podstata je jen pouhé pobíhání.
Poutník vstal a bezcílně pokračoval ve své cestě pouští. Byl zklamaný z těchto setkání, naštvaný na své neposlušné, hladové tělo. Byl unavený z tohoto marného putování, nesmyslného utrpení, nenaplněných nadějí, prázdných starostí a nekonečného zklamání, lži a iluzí této pouště.
Bylo nesnesitelné horko. Tělo sténalo a trpělo žízní a hladem. Ale Poutník už si toho nevšímal. Pokračoval v cestě, co mu stačily síly. Nakonec byl tak vyčerpaný, že upadl do písku, rozžhaveného sluncem, a nebyl schopen pohnout ani prstem. Jen oči stále ještě pozorovaly nekonečný prostor jasné oblohy, která se spojovala s bezbřehými písečnými dunami. Poutník přesunul svůj pohled na množství zrnek písku, která byla před jeho tváří. Každé zrnko bylo jiné. Ale v celkové hromadě písku byly tyto rozdíly nepatrné. Vítr si s nimi snadno pohrával.
Poutník si pomyslel: „Jsem stejný jako toto zrnko písku. Nevím, kdo jsem. Ale když existuji, znamená to, že mě Někdo stvořil. A pokud mě Někdo strvořil, znamená to, že to byla Jeho vůle. Takže moje toulání je jen součástí Jeho úmyslu. A tato poušť je jen místo pro ztělesnění Jeho vůle. Všechno, co se mi stalo, se muselo stát. Protože hlavním smyslem není vnější pohyb, ale vnitřní podstata. Když zemřu, co se změní? Všechny tato zrnka písku nepotřebují můj život. Ale proč mě tedy stvořil? Jaká škoda, že jsem ztratil hada ...“
Poutník upadl do bezvědomí. Probudilo ho jasné světlo. Přimhouřil oči a přikryl je rukou. Zdálo se mu, že se světlo trochu ztlumilo. Pak dal Poutník ruku pryč od obličeje a uviděl, že je už tma. Před ním plápolal oheň, vedle něj seděl Vandrovník a vařil jídlo. Poutník se ho zeptal:
„Kdo jsi?“
„Hlavní otázkou je, kdo jsi ty,“ uslyšel odpověď.
„Nevím,“ řekl Poutník. „Šel jsem tak dlouho, že jsem zapomněl, kdo jsem.“
Vandrovník mu podal džbán plný vody a řekl:
„Dlouho tě trápila horka pouště. Uhas žízeň z mého pramene.“
Poutník si vzal od Vandrovníka s vděčností džbán a začal nenasytně hltat vodu. Životodárná vláha se mu rozlila po celém těle. Zdálo se mu, že nikdy v životě neochutnal tak lahodnou vodu. Když Poutník uhasil svoji žízeň, vrátil džbán Vandrovníkovi a zeptal se:
„Kde jsi našel tak studenou, čistou vodu uprostřed pouště? Její chuť mi připomíná krystalově čistý horský pramen.“
Vandrovník se usmál a pronesl:
„Nemohu ti slovy popsat, kde se nachází tento pramen. Neboť poznat ho může jen ten, kdo v něm přebývá. Slovy se nedá předat zkušenost.“
Poutník se zamyslel a zeptal se:
„Proč se slovy nedá předat zkušenost?“
Vandrovník odpověděl:
„Vypil jsi vodu a získal jsi zkušenost. Kdybych ti před tím jakkoli líčil, jak je tato voda dobrá a skvělá, pochopit a ocenit její chuť můžeš jen tehdy, když ji ochutnáš. Jen ty si můžeš určit, jaká je to voda. Jen ty můžeš pochopit a prožít ten pocit, když se jí tvé rty dotýkají, když naplňuje tvá ústa a vlévá se do tvého těla přes krk. A tato zkušenost je jen tvá, protože každý pije svou vodu. Ale i když jí vypiješ spoustu, znovu pocítíš žízeň. Jen pokud se staneš pramenem, navždy utišíš svou žízeň.“
„A jak se můžu stát pramenem?“
„Staň se sám sebou, svou Podstatou. Život a smrt jsou jako jediný tok. V tom toku se pohybuje Podstata. V pohybu získává Věčné. Nikdo nemůže správně ocenit divoký tok, pokud nevstoupí do jeho vod, protože to je budoucnost. Nikdo nemůže vstoupit do jedné řeky dvakrát, protože je to minulost. Existuje jen pohyb toku, protože to je také přítomnost. Každá voda dříve nebo později dosáhne svého pramene a stane se jím, vrátí se ke své prvotní čistotě.“
Poutník byl překvapen takovou moudrou odpovědí a zeptal se:
„Odkud toto všechno o vodě víš?“
„Byl jsem zdrojem její vláhy,“ následovala odpověď.
Vandrovník mu nabídl jídlo a řekl:
„Tak dlouho ses trmácel pouští. Utiš svůj hlad, ochutnej mé jídlo.“
Poutník vděčně přijal jídlo od Vandrovníka a začal jej s požitkem hltat. Zdálo se mu tak chutné a syté, jaké ještě nikdy v životě neokusil. Když se Poutník nasytil, zeptal se Vandrovníka:
„Jak to, že je tvé jídlo tak dobré? Takové jsem v životě neochutnal.“
„Měl jsi hlad. Strava je jen potěšení pro tělo. Nasytí tělo, ale neutiší touhu. Ti, kteří ji považují za nejvyšší blaho, si nemohou pomoct a střádají ji. Ale když ji budeš hromadit, zkazí se. Strava dává jen dočasné uspokojení. Je užitečná jen pro údržbu těla, ve kterém přebývá Duch.“
„Ale jak to, že jsem se z malého množství tvého jídla nasytil tak jako nikdy předtím?“
„Protože tato síla, která dělá z jídla to, jaké je, nemá konec ani začátek. Je koncem nekonečného a mezí bezmeznosti. Ale samotné jídlo je konečné, je omezeno uvnitř sebe sama.“
Poutník se zase podivil:
„Odkud víš všechno tohle o jídle?“
„Byl jsem kuchařem tohoto světa.“
Když Poutník utišil hlad a žízeň, všiml si svého oblečení. Bylo omšelé a roztrhané. Začal se stydět za svůj vzhled.
Vandrovník to zpozoroval a řekl:
„Nemáš se proč stydět za svůj oděv. Oděv je jen pouhou součástí jednotného procesu tvorby a rozkladu. Není nic hloupějšího, než vyhovovat rozmarům svého oblečení. Vždyť to, co je jeho podstatou, tě uzavírá do úzkého prostoru, vzdaluje od světa a přináší pochyby a strach, které vznikají tímto odcizením. Nutí tě, abys existoval kvůli jeho vzhledu a vnější iluzi, čímž vytváří obraz pro ostatní. Nutí tě, aby ses o něj stále více staral. Vždyť každá podoba má svá pravidla. A pravidla jsou jen souhrnem kontrastů.
Tvůj oděv má své hranice. Je proměnlivý a rychlé se obnosí. Máš na výběr a nemusíš jej nosit. Ale když obnosíš jedno oblečení, tak si oblékáš druhé. Pokud nezačneš bořít hranice, pak je tragické honit se za nekonečným.“
A Poutník se znovu podivil:
„Odkud víš tohle všechno o oblečení?“
„Byl jsem krejčím tohoto světa,“ následovala odpověď.
Poutník se ohlédl:
„Řekni mi, jak jsem se sem dostal?“
„Přišel jsi,“ odpověděl Vandrovník.
„Ale já si pamatuji jen horko a písek.“
„A co jsi viděl?“
Poutník začal vzpomínat:
„Viděl jsem suché trní, které proháněl vítr. Nechávalo na písku stopu. Šel jsem za ním, myslel jsem si, že mi ukáže cestu. Ale vítr změnil jeho směr. Vrátil jsem se na stejné místo, kde začínal svou cestu. Zjistil jsem, že nemá smysl běžet za mrtvým, suchým trním, protože nemá život. Ale trní mě píchlo, když jsem jej zvedl. I když bylo mrtvé, pořád způsobovalo bolest.“
„Potkal jsi mrtvé, které se nemůže projevit jinak než svými trny. Mrtvé brání mrtvé. Mrtvé se nepromění v živé proto, že existuje život, a živé se nestane mrtvým proto, že existuje smrt. I smrt, i život na něčem závisí, existuje něco, co je spojuje,“ řekl Vandrovník.
Poutník pokračoval:
„Viděl jsem velkého ptáka. Letěl vysoko. Běžel jsem za ním. Myslel jsem si, že mě zavede tam, kde bych mohl získat pokoj a zbavit se strádání. Opěvoval jsem jeho let a radoval se ze snu. Ale pták mě zavedl jen k hejnu stejných ptáků, kteří jedli mrtvé, shnilé tělo.“
Vandrovník mu odpověděl:
„Je hloupé opěvovat toho, kdo v tobě vidí jen svou budoucí potravu. Lákala tě výška jeho letu. A tys jej následoval, myslel jsi na svůj prospěch. Ale cíle ptáka v letu byly zcela jiné. I když se vznáší vysoko nad pouští, krmí se jejími oběťmi. Pták, který se živí mršinou, se přece nezajímá o přeměnu svého ‚jídla‘. Protože jeho podstatou je hniloba. Podvedl jsi sám sebe. Uviděl jsi realitu a tvé iluze se rozplynuly. Ale tvá realita je také iluze. Velký pták byl jen pouhým stínem, který skrývál podstatu věcí. Věci mají přece takovou vlastnost, že se rodí v Beztvarém a vrací se k Nizšímu.“
Putník řekl:
„Viděl jsem hada. Vyzařoval z něj klid a chlad. Pomyslel jsem si, že ví, kde je pramen. Šel jsem za ním. Ale had se ke mně otočil. A já jsem uviděl jeho zuby, které byly naplněné jedem. Moje tělo se začalo třást strachem a odneslo mě pryč. Vždyť jsem předpokládal, že moje tělo jsem já. Ztratil jsem hada, ale celou dobu jsem na něj myslel.“
„Ten, kdo spoléhá na vnější věci, ten může jen předpokládat. Ten, kdo spoléhá na vnitřní, ten získá pravé znalosti,“ řekl Vandrovník. „Tělo je práchnivina. Jeho podstatu tvoří prach. Mohl jsi získat Moudrost věčnosti. Stačilo, abys udělal jediný krok. Ale strach ze smrti prachu byl silnější. Prach unikl. Tys zůstal ve smutku, protože Duch vždy tíhne k věčnosti. Moudrost věčnosti není možné pochopit skrze moc prachu, protože ten ji změní na hloupost. Útěk před strachem nepřinese spasení. Zbavit se strachu uvnitř sebe znamená získat dokonalost. A dokonalost umožňuje udělat krok směrem k hranici. Protože pouze na hranici si uvědomíš počátek Moudrosti.“
Poutník zavzpomínal dále:
„Viděl jsem ještěrku. Myslel jsem si, že je to přízrak hada. Zdálo se mi, že od ní jde chlad. Snažil jsem se ji dohnat. Ale běžela rychle a hbitě. Zaryla se do písku a já jsem ji nemohl najít. Ale to mě nerozladilo. Vždyť to byla pouze neposedná ještěrka, ale ne had.“
Vandrovník poznamenal:
„Přízrak, který se podobá Moudrosti, se jen zdá být Moudrostí. Prázdný zmatek je začátkem nepokoje. Kdo chce vypadat jako Mudrc, aby se chlubil před ostatními, ten se bude smutně zmítat v samotě, snít o slávě. Ale jeho podstatou je prázdnota pod pláštěm Ega. Když znalost přichází od neznalosti, pak otázky neberou konce.“
A Poutník řekl:
„Viděl jsem slunce, nekonečné nebe. Viděl jsem bezbřehé pouštní duny. Viděl jsem velké množství různých zrnek písku. Ale všechny na jedné hromadě byly nerozpoznatelné. Vítr určoval jejich směr.“
Na to mu Vandrovník odpověděl:
„Nebe a slunce provádějí změny. Jsou schopni přetvářet, aby všechno živé odpovídalo své přirozenosti. Nebe a slunce znásobují plné a ničí prázdné. Poušť provádí pohyb v klidu. Je mrtvá, ale je schopná vytvářet přeludy, aby všechno živé sváděla svými iluzemi. Poušť ničí plné a plní prázdné. Když jsou zrnka písku pohromadě, tak následují za pohybem písku, proto živly určují jejich směr.“
A Poutník se přiznal:
„Pomyslel jsem si, že jsem stejný jako toto zrnko písku. Vždyť nevím, kdo jsem. Ale když už existuji, tak mě Někdo stvořil. A když mě někdo stvořil, pak to byla Jeho vůle. Pak je tedy mé toulání na tomto světě jen součástí Jeho úmyslu. Pokud zemřu, co se změní? Vždyť tato zrnka písku nepotřebují můj život. Ale proč mě tedy On stvořil?“
„Aby ses stal Člověkem,“ zazněla odpověď.
„Stát se Člověkem?!“ podivil se Poutník. „Ale co je můj život?“
Vandrovník pronesl:
„Kámen, který spadl do písku – to je šelest zrnek písku.
>Vlnobití – to je šelest zrnek písku.
Tvůj překotný běh,
Stopa do písku – to je šelest zrnek písku.
Život je pouhým krokem,
A léta v něm jsou jen šelestem písku.“
Poutník se zamyslel a znovu se zeptal:
„Ale co to znamená?“
„Přišel jsi tam, kam ti už od narození bylo dáno přijít,“ vyslovil Vandrovník. „Vyrostl jsi v tom, co pro tebe bylo přirozené. Dosáhl jsi zralosti v tom, co se stalo tvým osudem. A odejdeš tam, kam ti od smrti bude dáno. Smrt je jen začátkem života. Život je pouze následovníkem Smrti. Příchod života není možné odmítnout. Odchod z něj není možné zastavit.“
Poutník chvíli mlčel a pak nadšeně vykřiknul:
„Stát se Člověkem?! Už jsem si vzpomněl! Hledal jsem Cestu, abych se stal Člověkem!“
Na to mu Vandrovník odpověděl:
„Hledal jsi jen cizí stopu, a nikoli vlastní cestu. Cizí stopa se nepodobá té vlastní. Stopy se objevují tam, kde jsou zanechány. Ale ony samy nejsou tím, kdo je zanechal. Když jsi šel po cizích stopách, hnal jsi se za vnějším obrazem, aniž by věděl jeho vnitřní podstatu. Ale každý si prokládá cestu, která odpovídá jeho skutečným snahám. Poušť časem smyje všechny stopy svými písky, aby nový Poutník nedělal stejné chyby jako ten před ním. A to je důvod, proč je důležitá vlastní zkušenost. Aby ses stal Člověkem, musíš pokračovat svou vlastní cestou.
Stopa člověka zaujímá malé místo v nekonečné Poušti. Ale nehledě na to může stoupat tam, kde ještě nikdo nebyl. A když jde Člověk tam, kde ještě nikdo nebyl, je schopen jít daleko a získat hodně. Poznání jeho rozumu není velké, ale člověk, který se svěřuje Neznámu, je schopen dojít k Tomu, Kdo jej stvořil.“
A Poutník se zeptal:
„A kdo je Ten, Který mě stvořil?“
Vandrovník pronesl:
„Můžeme Jej vnímat, ale ne vyjádřit. Můžeme k Němu dojít, ale ne mu porozumět. Můžeme Jej Milovat, ale ne obejmout. Můžeme Jej pochopit v Začátku, ale ne poznat do Konce. Protože On je Ten, Který stvořil všechno. Protože On je Ten, Který vytváří prostřednictvím své Vůle.“
„Odkud o Něm všechno tohle víš?“ podivil se Poutník.
„Jsem Jeho Hlas a Sluch,“ zazněla odpověď.
„Ale kdo jsi? Řekni mi své jméno.“
„Jméno je pouze stín oděvu, ale toho mám spoustu. Podstata je jen jedna – Bódhisattva.“
Anastasia Novych "Sensei z Šambaly." Část II
Komentáře nebyl nalezen