Epifýza, šišinka...
„Člověk je ve skutečnosti nejčistší fyzika, samé vzorce pohybů energií. A celá jeho chemie vychází právě odtud. To, co se ti snažím vysvětlit, je jen nejprimitivnější výklad v podobě tvých fyziologických asociací.“ „Taky bych si rád s velkou radostí ještě jednou poslechl tento ,primitivní výklad‘,“ řekl hrubým hlasem Voloďa. „I když v tvém provedení ještě jednou‘ nikdy neznamená totéž. Pokaždé se dozvím něco nového.“ „Jsem stejného názoru,“ promluvil Stas, vysoký chlapec atletické postavy. Jeho přítel Žeňa, o nic menší než on, vstal z lavičky a žertem slavnostně potřásl rukou Stasovi a Voloďovi. „Naprosto s vámi souhlasím.“ „No, když jinak nedáte, tak pojďme na to,“ mávl rukou Sensei. „Zopakujeme si dřívější lekci. Všichni si dovedete představit, co je to solar plexus.“ Zastavil se pohledem na Maxovi, který nepřítomně přikývl, aniž by řekl ano nebo ne. „Dobrá. Solar plexus, který je také nazýván sluneční pleteň, představuje soubor nervových ganglií různé velikosti a tvaru, které jsou vzájemně propojeny velkým množstvím větví různých délek a tlouštěk. Hodně to závisí na počtu do něj vcházejících nervových kmenů a uzlů, které do něj patří, a také na tvaru tohoto mocného konglomerátu. Ve svém středu solar plexus připomíná spíše spojené vrcholy trojúhelníku. Podle svého vnějšího tvaru má nejblíž k nerovnoměrnému kruhu, nervy se z něj jako světlo ze slunce radiálně rozcházejí do všech směrů k břišním orgánům. Samozřejmě, že je v něm mnoho nervových zakončení. Solar plexus patří k největším vegetativním pletencům. Dokonce bývá nazýván ,břišním mozkem‘.
Takže, co se stane, když člověk provádí meditaci Lotosový květ? Kdybychom proces oběhu vnitřníenergie obrazně promítli na lidskou fyziologii, dostaneme následující obrázek. Při cílené koncentraci na solar plexus s pocitem, zdůrazňuji s pozitivním pocitem, dochází k podráždění nervových zakončení, včetně nervu pod názvem nervus vagus, jednoho z dvanácti párů hlavových nervů, zvaného také bloudivý nerv. Mimochodem, chci upozornit na to, že součástí parasympatické části solar plexu je jak pravý, tak levý bloudivý nerv. Kromě toho, solar plexus obsahuje z větší části společný zadní kmen obou bloudivých nervů. A teď zpět k naší koncentraci. Po stimulaci bloudivého nervu jsou signály přenášeny do mozku. Procházejí přes rozdělovací nervové uzly a vcházejí do hypotalamu.“
„Do hypotalamu?“ trhl sebou Max a již zjevně se zájmem se zeptal: „Není to to, co se nazývá starý mozek nebo taky plazí mozek?“
„Ano,“ potvrdil Sensei. „Nazývají ho všelijak, například primární mozek, ještěří mozek, reptilní mozek. Hypotalamus je opravdu jedna z nejstarších formací. Předobraz hypotalamické oblasti mají také strunatci, tedy nejprimitivnější obratlovci. U člověka je hypotalamus, můžeme říci, přiveden k dokonalosti.“
„Proč se mu říká právě mozek reptilní, ještěří, a ne, třeba například, mozek strunatců nebo obojživelníků?“
„Víš, čím to je? Právě v dobách starověkých plazů, protože to byli první skuteční suchozemští obratlovci, se hypotalamus musel výrazně zdokonalit a diferencovat kvůli adaptaci na pozemní existenci. Ale lidská varianta hypotalamu je jen nadstavbou nad základní formou hypotalamické oblasti starověkých plazů. A rozdíl mezi nimi je. no, řekněme, jako mezi modelem prvního sálového počítače a modelem moderního počítače. V zásadě jsou stejné, ale mají diametrálně jiné možnosti.“
„Páni,“ řekl pouze Max ohromen tím, co slyšel. „Takže zpět k našemu lidskému hypotalamu. Abychom pochopili, co se v něm děje po přenosu signálu, vzpomeňme si nejprve, co je to hypotalamus nebo alespoň to, co je o něm známo k dnešnímu dni. Je to nejvyšší centrum, v němž se sdružují všechny informace o vnitřním stavu organismu. Je to doslova prostředník mezi nervovým systémem, vnitřními orgány, tělními tekutinami a ještě bych dodal, převodník energie. Jakmile obdrží nervové impulsy z mozkové kůry, převede je do jazyka srozumitelného tělním tekutinám.“
„A to jak?“
„Mění v nich poměr koncentrace hormonů, enzymů, solí a tak dále. Mimochodem, žádná část mozku nemá natolik privilegované postavení v zásobování krví jako hypotalamická oblast. Chemické látky, přicházející z krve, neustále signalizují, v jakém stavu se nacházejí vnitřní orgány a systémy v každém okamžiku. Jednoduše řečeno, hypotalamus je dobrý řídící pracovník, který výborně vychází jak s majitelem podniku, tak se zaměstnanci a který dovedně spravuje mu svěřené prostředky. Díky tomu podnik funguje jako jediný mechanismus. Obecně platí, že tento ředitel zajišťuje podniku úplnou homeostázu.“
„Homeo. co?“ zeptal se tiše Max vedle něj sedícího Ženi.
Ten se sotva znatelně pousmál a zcela vážně mu odpověděl:
„ ,Stáz‘, samozřejmě. Copak jsi ještě nikdy neslyšel ten výraz? To znamená situaci, kdy v podniku už dlouho neměli daňovou kontrolu.“
„Aaaha,“ významně protáhl Max a zmateně dodal: „Ano, už si vzpomínám.“
Sensei to zaslechl a usmál se: „Homeostáza je stálost vnitřního prostředí organismu."
Podíval se s mírnou výčitkou na Žeňu. Ale ten nasadil vážnou tvář a začal se ospravedlňovat: „Co já? Jak jsem řekl. Kdy je v podniku stálé vnitřní prostředí? Když tam dlouho neměli daňovou kontrolu." Chlapci se zasmáli a Sensei směrem k němu beznadějně mávl rukou.
„A kdo je majitelem organizmu?“ zeptal se Max Senseie a opatrně se podíval směrem k Žeňovi.
„Epifýza,“ odpověděl prostě Sensei, jako by se to rozumělo samo sebou. „Tak jsme si vysvětlili, že hypotalamus je hlavním subkortikálním centrem vegetativního zabezpečení a kontroly. Aktivně se podílí na regulaci kardiovaskulárního systému, zažívacího traktu, tělesné teploty, biochemie těla, také reguluje biorytmy, pocit hladu, chuti k jídlu, žízně, ovlivňuje sexuální chování a tak dále. A, samozřejmě, hypotalamus koordinuje různé formy nervové aktivity, počínaje stavy bdění, spánku a konče tvorbou pozitivních a negativních emocí, chováním organismu během reakce a adaptace. Jak se ale říká, to vše je jen informativní, abyste mohli lépe pochopit to, co bude následovat. Teď to hlavní. V hypotalamu se nachází dvě starobylá centra. Pokud se na lebku podíváme shora, pak tato centra ve spojení s epifýzou představují zvláštní vnitřní trojúhelník, jehož vrcholem je epifýza. V různých dobách se jim říkalo různě, ale jejich podstata zůstává stejná. Jedny z jejich názvů uvedených ve starověkých rukopisech jsou agatodemon a kakodemon. Agatodemon stimuluje zrození pozitivních myšlenek a kakodemon myšlenek negativních."
„Jak, jak je to? Demon?“ zeptal se Max. „To je v překladu něco jako ďábel?"
„V překladu z řeckého demon (daimon) znamená božstvo, duch. Až mnohem později si křesťanství vypůjčilo toto slovo od Řeků a dalo mu tu definici, jak jsi řekl.“
„A kako?“ znovu se zeptal Max.
„Kako je kako,“ zažertoval Sensei. „Předpona kako pochází z řeckého kakos, což znamená špatný.“
„Je to tady! Já jsem vždycky mluvil o multifunkčnosti tohoto mezinárodního slova,“ zvesela poznamenal Žeňa.
Chlapci se znovu zasmáli. „Takže, pokud je kako špatný, pak agato je tedy dobrý?“ ujišťoval se Max.
„Zcela správně, blahý. Mimochodem, tuto definici centra pozitivního myšlení znali již staří Egypťané. A není to náhoda, že se ve starověkém Egyptě objevil medailon, který se později stal talismanem, pojmenovaným v řecko-egyptské tradici agatodemon. Na něm byl obraz hada s hlavou lva a sedmi zářícími hvězdami (později předělanými na koruny).“
„To znamená, že Řekové převzali tyto znalosti od Egypťanů?“ zeptal se Voloďa.
„Ano. Pokud měli Egypťané alespoň střípky původních znalostí, pak když je Řekové převzali, přeměnili tyto znalosti v mytologii. A tak se v řecké tradici objevil agatodemon – dobrý duch, doprovázející člověka během života. Byl považován za prostředníka mezi lidmi a bohy.“
„A když lidé z vnitřního udělali vnější, ztratili je,“ s úsměvem použil Senseiova slova Voloďa.
„Přesně tak.“
„Myšlenky se tedy rodí v hypotalamu?“ vrátil se Max rychle k rozhovoru na téma, které ho tolik zajímalo.
„Ale ne v tom kousku hmoty, jak si myslíš,“ odpověděl Sensei. „Jak už jsem řekl, je to obrazné přirovnání, promítnutí energií do hmoty. Myšlenky se nerodí v části mozku zvané hypotalamus. Rodí se v těch centrech, o nichž jsem mluvil. Tato centra jsou zvláštní čakry jemné energie, z jejíž podstaty se skládají naše myšlenky. Pokud ti bude tato část mozku odstraněna, pak dojde k narušení některých tvých psychických funkcí myšlení, vnímaní, paměti a tak dále, ale myslet kvůli tomu nepřestaneš.“
„Jasné.“
„Tato centra jsou zvláštní polovodiče mezi jemnou hmotou a nervovým systémem. Dostávají signály z nervového systému a převádějí je na jemnou hmotu a zároveň samy o sobě mohou kódovat informace do signálu, tedy poslat po nervových drahách myšlenkový příkaz. Přidám k tomu vám již známé poznatky, že při vybuzení jak pozitivních, tak negativních emocí převažuje aktivita parasympatické časti nervového systému, jehož jedním z hlavních nervů je nerv bloudivý.
Vraťme se ale na začátek. K čemu dochází při provádění meditace Lotosový květ? Když hypotalamus obdrží od bloudivého nervu podráždění, způsobené pravě koncentrací na pozitivní pocity, pak tyto nervové signály dále procházejí přes obě centra. Přičemž zároveň s větší stimulací agatodemonu dochází i k méně výrazné stimulaci kakodemonu. Při stimulaci centra agatodemonu tímto druhem energií, jednodušeji řečeno, energií Lásky, člověk pociťuje stav blaženosti, všeobjímající radosti.
Teď si rozeberme Maxův případ. Něčím podobným procházejí téměř všichni začátečníci. Stačí, když člověk oslabí svou pozornost nebo se úplně přikloní ke své živočišné podstatě a dojde k prudké aktivaci v důsledku současné stimulace centra kakodemonu. To se projeví nejprve vznikem negativních myšlenek a vybuzením negativních emocí. Odtud se rodí pochybnosti. Chci obzvlášť zdůraznit, že když dodáš těmto myšlenkám sílu – pozornost, pak v důsledku této syntézy dochází k vybuzení řady dalších center nervové soustavy, což je důvod, proč lidé upadají do deprese, do skleslé nálady nebo agrese. Potom se proces upoutání vaší pozornosti negativními myšlenkami dále prohloubí a tím více stimuluje centrum kakodemonu. Vznikne začarovaný kruh. A člověk, jak se říká, se opět chytí do sítě své materiální podstaty.“
„Jak se dá ten začarovaný kruh prolomit?“ zajímal se Max.
„V tom je celý trik! Lidský mozek je od narození naladěn na frekvenci živočišné podstaty, i když je to nejprimitivnější program ze všech jeho možností. Člověk, který žije normálním životem a nezabývá se rozvojem své duchovní podstaty, stimuluje centrum kakodemonu téměř neustále. Proto jsou v tomto individuu neustále přítomny takové vlastnosti, jako je závist, zlost, nenávist, chamtivost, prospěchářství, žárlivost, strach, sobectví a tak dále. U někoho jsou výraznější, u jiného méně. Ale den po dni se lidé sami koušou do vlastního ocasu a z tohoto kousnutí ještě více trpí. Ke stimulaci agatodemonu u nich dochází velmi zřídka. Převážně jen v podobě mírného podráždění tohoto centra na velmi krátký okamžik. A to ještě s následným potlačením této aktivace více stimulovaným centrem kakodemonu.
Lidé jdoucí po duchovní cestě se cílevědomě zabývají stimulací centra agatodemonu. K čemu to vede? Vezměme si například Lotosový květ, protože právě jeho schéma práce v lidském těle je výsledkem každé duchovní cesty, která, tak říkajíc, vede ke stejné vnitřní Bráně. Takže, pokud budete provádět Lotosový květ, kontrolovat své emoce, myšlenky, sílu své pozornosti a budete se snažit po většinu času, a ještě lépe, po celou dobu přebývat ve stavu Lásky s lokalizací tohoto citu v solar plexu, pak můžete dosáhnout následujícího. Trvalé dráždění a stimulace centra agatodemonu posiluje jeho práci, včetně konkrétních mechanismů, které tlumí malou vedlejší stimulaci centra kakodemonu… Tady se už jedná o čistou fyziku, takže nebudu zacházet do podrobností pro vás nepochopitelných.
Zkrátka, pokud bych se opět měl obrazně vyjádřit z hlediska fyziologie, dojde k něčemu podobnému, jako je úplné nebo částečné brzdění činnosti kakodemonu. Výsledkem je uvolnění energie, která výrazně posiluje funkci agatodemonu, což zase vede k vybuzení, které aktivně stimuluje funkci šišinky. Říká se jí také epifýza nebo pineální žláza. A právě výsledkem práce epifýzy v obnovených podmínkách, jednodušeji řečeno, při změně vlnové frekvence, se člověku otvírá duchovní zrak, nebo, jak se tomu říká na Východě, třetí oko. To zase napomáhá probuzení kolosálních sil duše. Člověk se nejen mění vnitřně, ale otvírá se mu pramen skutečných znalostí, realita vyšších světů.
Sensei se odmlčel.
„Přesto nechápu,“ řekl Max a pokrčil rameny, „jak může nějaká šišinka tak globálně proměnit člověka? Připouštím, že centrální nervová soustava ano. Ale epifýza?!“
„CNS skutečně zaujímá jedno z privilegovaných míst v systému řízení těla. Ale pánem všeho vnitřního je právě epifýza. Je to zvláštní nejvyšší kontrolní orgán, který má značný vliv pouze tehdy, když v člověku probíhají skutečně globální změny. Pokud se tak nestane, jen ,pozoruje‘ a čas od času řídí celkové nastavení mozkových struktur a upravuje jeho funkci: buď aktivuje, nebo potlačuje různé procesy. Ale co je nejdůležitější, že právě v epifýze jsou obsaženy informační matrice, zvláštní hologramy, v nichž jsouuloženy informace o všem, co souvisí s daným jedincem, včetně jeho minulých životů. Je jako nejtajnější trezor paměti s dvojitým ohnivzdorným pláštěm, protože je zároveň i čakrou. Vše, co vidíš během života, pociťuješ, prožíváš, tedy vše tvé vnitřní a vnější se zapisuje právě v epifýze. Je to zvláštní vnitřní Strážce Brány, který vždy všechno o tobě ví, zná všechny tvé tajné touhy a přání. Mimochodem, první následovníci Krista tyto informace interpretovali jako osobní stránky v knize života v rukou Božích, na nichž bylo zapsáno vše o člověku. A tak, pokud v tobě převažují malé živočišné myšlenky o neúnavném hromadění hmoty, ať bys navenek předváděl svou andělskou povahu, jak chtěl, všechno tvé úsilí bude marné. Brána se může otevřít pouze přes duchovní, permanentní upřímnou touhu, naplněnou tvou čistou Vírou a Láskou. A co je ještě zajímavé, tento Strážce nejen zaznamenává úmysly a skutky člověka, ale také zesiluje to, co převládá v jeho mysli. Znamená to, že pokud přepneš svou pozornost na negativní vnímání, Strážce v tobě podpoří negativum, čímž zintenzivní to, co máš. Pokud se přepneš na dobro, Strážce v tobě posílí právě tyto pocity.“
„A epifýza je stejně stará jako hypotalamus?“ zajímal se Max.
„Nepochybně. Epifýza, stejně jako hypotalamická oblast, je nejstarší formací. Epifýzu mají všichni obratlovci, i když se liší svým uspořádáním. Například u nižších obratlovců (ještěrek, obojživelníků, některých druhů ryb) představuje šišinka párový orgán umístěný uvnitř mozku a na jeho povrchu.“
„Umístěných na povrchu?“ ujišťoval se Stas. „A to jak?“
„No, v podobě třetího, takzvaného temenního oka, které se nachází bezprostředně pod kůži a pod horní částí lebky.“
„Copak ještěrka prostřednictvím tohoto temenního oka vidí?“
„Jak by ne! V horní stěně optického váčku oka má zvláštní oční čočku a dutinu zaplněnou fotorefrakční látkou a pigment – vše, jak se patří.“
„Opravdu vidí přímo přes kůži?“ podivil se Max. „Ano. Rohovka epifýzy, to znamená kůže nad temenním okem, je průzračná. Vyšší obratlovci mají nepárovou epifýzu. U lidí obecně se šišinka nachází v zadní části třetí komory mezi vrcholky čtyř hrbolků a představuje něco jedinečného a zvláštního. Epifýza člověka byla, v porovnání s tímto orgánem jiných vyšších obratlovců, podstatně transformována v důsledku duality jedince – materiální a duchovní podstaty. Z tohoto důvodu je šišinka nejen pánem lidského těla, ale také vstupní branou do duchovního, vyššího světa, zvláštním portálem. Takže každá změna stavu vědomí probíhá pod dohledem epifýzy.“ „A jak vypadá ta šišinka?“ řekl zadumaně Max. „Je to malý drsný trojúhelníkový oválný útvar, poněkud zploštělý v předozadním směru. Na pohled šedavě růžový, i když se barva může lišit v závislosti na stupni naplnění krevních cév. A pokud jde o hmotnost, u každého je to samozřejmě individuální. V průměru asi 0,130 gramů. I když u zcela ztracených jedinců může jeho hmotnost být mnohem menší, někdy jen pouhých 0,025 gramů. U duchovně pokročilých lidí to bývá i 0,430 gramů a více. Jak u koho.“
„Páni, takový malý a tak výkonný!“ podivil se Max.
„Uvažuješ čistě subjektivně, měříš obvyklým materiálním metrem. Ale pokud se na to podíváme objektivně, pak rozměry energetických objektů v prostoru nehrají žádnou zvláštní roli. Tak například částice Po. Je tak malá, že ji moderní vědci dodnes se všemi těmi pokročilými technologiemi nemohou najít. Ale z nich je utkáno vše: a to nejen my, ale celý nekonečný Vesmír se všemi galaxiemi. Takže ve skutečnosti jsou rozměry relativním pojmem."
„A epifýza během života roste?"
„Jak to říct. Hmotnost epifýzy se neustále zvětšuje do dosažení věku deseti až čtrnácti let, tedy až do období pohlavního dozrávání. Následně dojde ke značnému nárůstu životní energie – prány. Pokud se člověk utápí od té doby ve hmotě jako prase v kaluži, hmotnost epifýzy zůstává prakticky nezměněna. Pokud ale bude na sobě duchovně pracovat – to je již jiná otázka. Podívej se třeba do lékařské literatury o projevu mimořádných rozumových schopností u lidí, včetně dětí, se zvětšenou šišinkou, sám vše pochopíš.“
„Ale jestliže je ta šišinka tak důležitá pro člověka, tak proč o ní nejsou nikde žádné informace?“ pronesl s nádechem výčitky Max.
„Jak to, že nejsou?!“ rozhořčil se Sensei. „Hledal jsi důsledně? Určitě ne! Je pozoruhodné, jak lidé rádi tvrdí, že nikde není ani zmínky, a nevynaloží absolutně žádné úsilí, aby je našli. Pamatuj si, Maxi: kdo hledá, ten vždy najde, kdo klepe, tomu bude otevřeno.
Lidé o epifýze věděli už hodně dávno a právě jako o žláze, a ne jako o jiném útvaru. Vezmi si třeba starověkou Indii. Dva tisíce let před naším letopočtem tam došlo k rozkvětu učení o epifýze. Už tehdy věděli, že tato žláza je v lidském těle nejen orgánem jasnovidectví, pamětí o předchozích inkarnacích duše, ale hlavní čakrou koncentrace vyšších energií. Kromě toho tyto znalosti měli i dříve ve starověkém Egyptě první faraoni, i když v poněkud odlišném výkladu. O šišince věděli i ve starodávné Číně, v Tibetu. Mimochodem, tam již odedávna existoval rituál pálení mrtvých vysokých duchovních, po němž se studenti jejich učení pustili do hledání takzvané ringse v popelu. Tento tvrdý předmět se spíše podobá jantarovému kamínku. Podle ní studenti posuzovali stupeň duchovnosti svého Učitele. Věřilo se, že čím je větší, tím byl mrtvý člověk na vyšší duchovní úrovni. Takže ringse není nic jiného než mozkový písek epifýzy. Tento písek stále zůstává pro moderní vědce záhadou záhad. Ve starém Tibetu o něm ale věděli již jako o místě akumulace psychické energie.
O epifýze tedy bylo známo již velmi dávno. Jen tento orgán nazývali různými jmény. V zásadě platí, že šišinkou ho začali nazývat od druhého století našeho letopočtu, když ji starořímský lékař Galen přirovnal k borovicové šišce. A pak se to ujalo. V překladu do latiny byla epifýza známa jako glandula pinealis, podle názvu italské borovice – pinie.“
„A epifýzou?“
„Epifýza – to je již řecký název epiphysis, což znamená pineální.“
„Člověk by se mohl v těch přezdívkách ztratit,“ zažertoval Žeňa.
„Nejzajímavější je ale to, že čím více se lidé vzdálili od starobylých znalostí, čím intenzivněji se rozvíjela ortodoxní medicína, tím rychleji se ztrácely skutečné poznatky o funkcích této žlázy. Epifýza byla po dlouhou dobu považována za rudiment. Přesto se zvídavé mysli stejně, tak či onak, dokopaly k pravdě. Vzpomeňme třeba René Descarta, který žil na počátku sedmnáctého století. Skvělý člověk! Není divu, že se svým rozumem a touhou po sebezdokonalování byl filozofem, matematikem, fyzikem a také metodologem věd současně. Vyjádřil názor, že se duše nachází v malinké šišince, která je umístěna v centru mozku. Řekněme tak, byl blízko k pravdě a téměř se dostal až k podstatě. Navíc již v té době Descartes poukázal na existenci funkční vazby mezi šišinkou a zrakovým systémem, což bylo prokázáno mnohem později.“
„A ty si myslíš, že lidé budou někdy schopni vědecky prokázat spojení epifýzy s duší?“ zeptal se nevěřícně Max.
„Určitě. Vždyť již teď probíhá intenzivní výzkum epifýzy, i když pouze na úrovni chemie. Uznavá se ale její vedoucí role v těle jako důležitého článku neurohumorálního systému a neuroendokrinního organu. Nikdo nepochybuje o tom, že šišinka je hlavním prostředníkem mezi vnějším a vnitřním prostředím organizmu, který reguluje důležité funkce všech orgánů a systémů v závislosti na podmínkách prostředí, tedy střídaní dne a noci, ročních období, teploty, vlhkosti, elektromagnetického pole Země, úrovni ionizujícího záření a tak dále. Je známo, že pravě šišinka mozková má významný vliv na chovaní, a to zejména na výzkumné chovaní, schopnost učení, paměť, pohybovou aktivitu, křeče, sexuální a agresivní chovaní. Už byla objevena nejen interakce šišinky s komplexem sestávajícím z hypotalamu, hypofýzy a nadledvinek, ale také přítomnost epitalamo-epifyzárního systému jako paralelního záložního mechanismu v mimořádných situacích. Zkoumá se inervace šišinky s horními krčními obratli, tedy sympatickými nervy. Vyvíjejí se snahy o prozkoumání jejího vztahu s parasympatikem. Byl zaznamenán vliv šišinky na imunitní systém, na neuroendokrinní žlázy. Díky nejnovějšímu vývoji v oblasti vědy mají lidé přístupné informace o histologické struktuře, chemickém složení některých epifyzárních hormonů a hormonoidů. Probíhá výzkum frekvenčních charakteristik šišinky.
To je jen začátek k poznaní v mnoha ohledech záhadného těla. Vše dosud prozkoumané je jen smítkem na vodní hladině. Lidé zatím ani netuší, že je tato voda oceanem, nemluvě už o absenci informací o jeho vlastnostech. Medicína budoucnosti, jestliže samozřejmě tato budoucnost nastane, odhalí tajemství epifýzy. V principu to není tak obtížné. Postačí se jen naučit, jak číst informace z jejích hologramů. A pokud se lidské vědě podaří k tomu dobrat, pak se svět úplně změní.“
„V jakém směru?“
„Vše záleží na lidech. Jestliže se nyní nimrají v průzkumu hmotného světa a hrubých energiích, mechanismech jeho řízení, pak jakmile rozluští struktury a informace epifyzárních hologramů, mohou se naučit řídit i jemné energie.“
„Ach ano. Asi se nedožiju těch osvícených dob,“ zažertoval Max.
„Proč bys měl na ně čekat?“ ve stejném duchu odpověděl Sensei. „Kdo chce, může si vždy vyhledat tyto znalosti v sobě, přičemž kdykoliv, bez ohledu na celkovou úroveň vzdělání lidstva. To, co se lidé nyní snaží dělat společně, s pomocí vědy, je jen pokus, mírně řečeno, dosáhnout pravou rukou na levé ucho. Je to poněkud složité, ale zábavné. V dávných dobách lidé znali krátkou cestu – přes svůj vnitřní svět. Koneckonců podstata není v tom, aby člověk dosáhl na ucho, ale aby pochopil, co to je za orgán a jak jej používat.
Pro jednotlivého člověka je vždy důležité, aby prošel přes svůj vnitřní svět, než aby jen nesmyslně pozoroval svět vnější. Vždyť, když někdo, kdo na sobě pracuje, dosáhne určitých duchovních úrovní, tobě osobně se neulehčí. Každý musí samostatně pracovat na svém vnitřním poli, aby sklidil cennou úrodu.
Nástrojů pro pěstování duchovní podstaty bylo vždy dostatek. Vyberte si, který chcete. Pokud s nimi jedinec pracoval, tak či onak, vždy dospěl ke stejnému výsledku – přes pěstování síly Lásky s překonáním živočišné podstaty v sobě (pradávného draka), mám na mysli hypotalamus, ke stimulaci šišinky mozkové. Tato zákonitost se projevila hned v první původní duchovní praktice Lotosový květ z učení Bílého lotosu, upraveného ve své době pro lidi. A vše, co se nabalilo pak, jsou jen různé komplikované kombinace této praktiky, které ve výsledku tak či onak vedou k původnímu zrnku.“
„No, vcelku je to jasné,“ přikývl Max, protože si myslel, že to Sensei vysvětloval spíše jemu, než klukům. „Ale celkově. nechápu nic. Jak se mohl Lotos stát základem všeho, jestliže je na světě hromada nejrůznějších cest? Mně se například Lotosový květ asociuje spíše s buddhismem. Ale je tu i křesťanství a islám, a co já vím, hnutí Hare Krišna. A pokud je tady, jak říkáš, dynamická meditace, pak tam mají modlitby formu jakéhosi vtloukání do podvědomí. To je úplně jiný účinek na organizmus!“
„Jak ti to mám říct. Prvopočáteční dopad je jiný,“ poznamenal Sensei. „Nicméně jsou to jen různé způsoby, jak se zbavit negativních myšlenek, vyvolaných živočišnou podstatou. Ale následující cesta k probuzení duše je u všech stejná.
Z knihy Ptáci a kámen, A. Novych.
Komentáře nebyl nalezen